Lake Louise, tak trochu jiná vesnice

V neděli 13.6. jsem se vydal z národního parku Glacier ve státě Montana směrem do Kanady. Od nedělního odpoledne jsem nečekal nic dobrého, ale chtěl jsem alespoň překročit hranice a při troše štěstí dojet do Calgary. Po chvilce mi zastavili starší manželé na dlouhém výletě z Floridy a popovezli asi 20 km na hlavní silnici do vesnice Babb. Zprvu to jako obvykle nevypadalo dobře, průjezd asi jednoho auta za tři minuty nevěstil nic dobrého, ale asi třetí auto zastavuje a po krátkém představení a naskočení do obytného minivanu se řítím přímo do národního parku Banff. Zjišťuji, že Kelly se synem Tangierem z Kalifornie už cestují šest týdnů po Státech a mimo jiné jsou horolezci. Večer táboříme v kempu přímo u městečka Banff, děláme velký táborák, protože dřevo bylo zahrnuto v ceně tábořiště a nemusí se kupovat zvláště (sbírání je v národních parcích v Severní Americe vyloučeno) a plánujeme lezení na další den v oblasti Lake Louise – jezera obklopeného třítisícovými horami a známém svou neobyčejnou tyrkysovou barvou a hotelem Chateau Lake Louise.

V pondělí ráno jsme popojeli asi 50 km do Lake Louise a ptáme se na lezení v outdoorovém obchodě. Mimo jiné zahlédnu nálepku "help wanted" a říkám si, že by nebylo špatné zůstat po více jak dvou měsících na cestách zase na jednom místě a vydělat pár dolarů, které nám ku prospěchu stále posilují. S Tangierem vylézáme dvou délkovou sportovku na rozlezení a pak se pouštíme do moc pěkného 5.10ačka po vlastním. Místní skály jsou docela solidní křemenec, takže přidávám do seznamu za poslední měsíc čtvrtou oblast a čtvrtý druh horniny (tuf v Smith rock, žula v Yosemitech, písek v Utahu a křemenec v Banffu). Po lezení zanechávám životopis ve zmíněném obchodu a táboříme v kempu. Kemp v Lake Louise je dokonale oplocený elektrickým plotem, takže má člověk pocit, že na něj medvědi nemůžou, ale přítomné výstrahy o přítomnosti medvědů stejně budí pochybnosti.

V úterý jsem se rozloučil s mými kalifornskými kamarády a vydal se na interview do outdoorového obchodu, vše se daří dobře, Billovi se můj přístup a zkušenosti očividně líbí, ale jelikož nechci zůstat na celou sezonu, práci nedostávám. Zjišťuji ale, že nabírají i v předraženém obchodě s potravinami a na benzínové pumpě. Po další noci v kempu dělám interview v potravinách a okamžitě dostávám práci a ubytování k tomu. Odpoledne se ještě stavím na benzínové pumpě a dohaduji si part-time job na každý čtvrtek a pátek. Přestože mobilita pracovní síly je v Kanadě určitě daleko lepší než v Čechách, pokud chce člověk najít práci, stačí si dobře vytipovat místo a čas. Potřetí tedy dostávám v zemi s více jak osmi procentní nezaměstnaností práci do dvou dnů po příjezdu na dané místo. Ihned poté co jsem se nastěhoval do pěkného apartmánu, který budu sdílet s dalšími 3-5 spolupracovníky jsem se dozvěděl, že je zrovna v jednom z místních restaurantů večeře zadarmo. Doteď jsem nepochopil, co to bylo za akci, ale během asi dvouhodinové večere se vystřídalo asi osm delikátních chodů, od typických amerických hamburgerů až po thajské speciality s mořskými příšerami.

Práce v potravinách je vcelku v pohodě, sice mně jako obvykle vadí špatná organizovanost, nízká produktivita práce a hlavně to, že jsme nuceni se tvářit že pracujeme i když je všechno hotovo a tudíž pak každý přesouvá věci z místa na místo bez jakéhokoliv účelu, ale sezona právě začíná, takže bude práce asi každým dnem více a více. Začal jsem také už dělat na benzínce, kde dělám za pokladnou. Vzhledem k tomu, že je tam poměrně rušno, práce alespoň rychle utíká. Pracuji každý den od tří do jedenácti, takže mám dopoledne volná na lezení a jiné aktivity. Několik dnů jsme lezli u Lake Louise s couchsurferem z provincie Quebec – Francoisem a v pondělí a úterý, když jsem měl v práci volno jsme vyjeli na dvoudenní lezecký výlet do oblasti u města Canmore, kde jsou parádní vápencové skály v nádherné jezerní kotlině – jen ta chata tam chyběla. U Canmoru jsme potkali také dva další čechy – Lucku s Davidem, kteří momentálně zůstávají u mě v Lake Louise a s dalšími minimálně sedmi čechy, kteří tu také pracují v různých hotelech nebo u lanovky tu tvoříme určitě nezanedbatelnou českou menšinu.

Karel

Zločincem v Americe aneb stopování v USA

Předevčírem 13. června jsem opět překročil hranice do Kanady a píši z NP Banff v kanadských Rockies v provincii Alberta. O tom jak jsem se měl v Arizoně, Utahu, Wyomingu a Montaně radši psát nebudu, abych měl taky o čem vyprávět, ale k nahlédnutí je pár fotek v mé galerii a zde je trochu statistiky jak dobře se cestuje po Státech stopem a pár postřehů, které by mohly pomoci případnému cestovateli.

V USA jsem strávil 47 dnů, ujel přibližně 3600 mil (5800 km), jel stopem s 80 lidmi (z toho 12 byly ženy či dívky) a čekal celkem 555 minut, což je v průměru pouhých 7 minut na jízdu za kterou jsem ujel 70 km. Spoustu lidí mě varovalo, že stopovat se nedá, nebo že potkám spoustu divných lidí, ale občas by mě mohli svézt milí indiáni. Nakonec to bylo přesně naopak - potkal jsem jen milé lidi, kteří mi mnohokrát nabídli jídlo nebo ubytování a dvakrát jsem jel s divnými indiány (i když milí a nápomocní byli také). Tito byli z kmene Blackfeet na severu Montany, ale obecně na indiány neplatí moc z místních zákonů a pravidel a oni jsou přesvědčeni, že si můžou dělat ve své zemi cokoliv, takže profitují z Americké ekonomiky, s prací to nepřehání, daně platit nemusí a zákony nedodržují, takže potkat opilého indiána za volantem tady není výjimkou. Celkově ale stopování jde velmi hladce a nejdůležitější jako vždy zůstává mít velký batoh a vypadat jako "student vracející se domů z dovolené".

Původním plánem bylo strávit hodně času lezením, ale nakonec jsem lezl pouze 8 dní ve třech různých oblastech a na třech různých horninách a po zbytek času navštěvoval národní parky či města – navštívil jsem 9 národních parků: Crater lake, Yosemity, Death Valley, Grand Canyon, Zion, Bryce canyon, Grand Teton, Yellowstone a Glacier a jeden státní park – Smith Rock v Oregonu. Z větších měst jsem navštívil Seattle, Portland, San Franciso a Salt lake city, z menších měst bylo nejhezčí Jackson hole ve Wyomingu nebo Springsdale v NP Zion. Mimo jiné jsem byl na nejteplejším i nejchladnějším místě v USA.

A jak to tak vypadá v běžném NP parku?

Vjezd do parku je zpoplatněn většinou 25 dolary za auto nebo 12 dolary za pěšáka (naštěstí jsem musel platit jen dvakrát) – permice do všech parků na rok pro osobní auto je 80 dolarů. Za poplatek každý dostane mapu a noviny. V parku je poté většinou informační centrum se spoustou ochotných rangerů, často muzeum a dvacetiminutový film o přírodě a historii daného parku. Pobyt v kempech je většinou okolo 20 dolarů za místo nebo 5 dolarů pro pěšáka. Ve volné přírodě se smí tábořit pouze na vybraných tábořištích, ale každý musí obdržet "backcountry permit" (povolení do divočiny), které je zadarmo nebo okolo 5 dolarů za noc a člověk musí nahlásit, kudy přesně se bude pohybovat a kde přesně bude spát. Národní park je většinou obklopen oblastí zvanou "National forest", kde je táboření obecně povoleno. V přírodě už člověk musí jenom dávat bacha na medvědy a pumy a při táboření pověsit jídlo na strom. Spoustu turistických stezek je bohužel ale kvůli medvědům nebo sněhu až do pozdního léta zavřených.

Takže až na trochu kontroly "velkého bratra" a spoustu omezení zajištujících bezpečnost průměrného amerického turisty jsou národní parky velice přívětivé. Jen pokrytí Wi-fi by mohli zlepšit – většinou ji tedy mají v informačních centrech, ale nedovolí nikomu zapojit počítač do sítě.

A jací jsou Američané?

Můžu potvrdit několik z obecných pravd, které se o Američanech tradují – ano, Američané jsou opravdu tlustí, ano, USA je policejní stát, ano, někteří lidé nemají páru o tom jak vypadá svět, ano, Američané jezdí všude autem. Když člověk cestuje, potkává ale většinou další cestovatele, kteří často vědí i kde je Česká Republika. Tlustí Američané do hor nechodí a policajti jsou zpravidla milí a to, že je stopování ve většině států nelegální se snaží přehlížet. To že je USA nebezpečná země nemůžu potvrdit a myslím, že si to jen místní vsugerovávají, takže alespoň státy, které jsem projel zůstávají cestovatelům velmi nakloněné. A lidi jako slečna, kterou jsem potkal v Kalifornii jenom přispějí k dobrým příhodám k vyprávění – mimo jiné si myslela, že severní Amerika je USA a jižní Amerika je Mexiko a zbytek je prostě zbytek světa, nebo že USA je jediná země na světě, kde se jezdí na pravé straně silnice.

A kolik to tam stojí?

Při příjezdu z Kanady jsem se cítil skoro jako při cestě na Ukrajinu nebo do Rumunska před několika lety, cenová hladina podstatně nižší než v Kanadě, leč stále vyšší než u nás. O to bolestnější byl návrat zpět do Kanady.

Pokud člověk šetří a nakupuje jídlo mimo národní parky, dá se vyjít s jídlem do 10 dolarů na den, plechovka piva za dolar, lahev vína od dvou. hamburger s hranolkami a kolou ve fastfoodu okolo 5 dolarů, mexické burritos na ulici okolo 3,50. Táboření a národní parky už jsem popsal výše, ve městech se dá velmi pohodlně přenocovat v hostelech, které jsou okolo 20-25 dolarů za postel ve společné místnosti, často však s veškerým servisem a snídaní k tomu. Outdoorové vybavení přibližně za stejné ceny jako u nás (při kurzu 1:20) a hromadná doprava ve městech okolo dolaru za nepřestupní či okolo 3-5 dolarů za přestupní až celodenní lístek.