Idaho-Wyoming-Colorado

Pár doprovodných slov k fotkám a doplnění cestovatelského deníku:

Craters of the Moons, Idaho
Z Kalifornie jsme si to namířili do Wyomingu - za dvěma věhlasnými parky a to Yellowstonem a Grand Tetonem. Od Lake Tahoe je to asi 1000 mil - většinou přes nehostinnou poušť a ve velkém horku. Část cesty zvládáme ve skrytu noci a další den se probouzíme ve státu Idaho nedaleko "Národního monumentu" Craters of the Moons. Jak už název napovídá, v podstatě tam nic není - jen je to oblast, kde tak jednou za 2000 let praskne země a láva vyteče na povrch. Zajímavé je to z mnoha ohledů - například mně přijde zajímavé, že to není v horách, ale jen tak na planinách. navíc s obrovskou rozlohou - památník je dlouhý přes 150 km (750 000 akrů). I když na americké poměry je to normálka. No a nakonec je zajímavé, že se láva časem nezanese pískem a hlínou a nerostou tu ani ty keře, které rostou v pouštích všude okolo. Vypadá to tedy tak jako by tam ta láva vytekla nedávno.

Chodníček přes měsíční krajinu

EBR-I, Idaho
Kousek od kráterů jsme se zastavili u výzkumného ústavu a muzea EBR-I, kde sestrojili "první jaderný reaktor" na světě. Vzhledem k tomu, že Kuba pracuje v Dukovanech měli jsme i vlastního odborného průvodce po muzeu, kam je vstup zdarma. Učebnice sice prý udávají jiné elektrárny jako první jaderné elektrárny (SSSR a Anglie), ale podle toho co tvrdí v EBR, tenhle byl opravdu první - ne jen první, který dodával elektřinu do sítě nebo byl komerční, ale reaktor, který poprvé rozsvítil pět žárovek (1951) a první reaktor, který byl schopný vytvořit více energie než spotřeboval jeho provoz (1953).

Jaderná elektrárna EBR-I

Yellowstone, Wyoming
Yellowstone navštěvuji už podruhé - před dvěma lety jsem tu strávil tři dny a nafotil všechny ty úžasné gejzíry, proto tentokrát už tolik nefotím a doufám, že budu mít větší štěstí na divokou zvěř - přeci jen už cestuji 7 týdnů po národních parcích plných medvědů a ještě jsem žádného neviděl. Nakonec to dopadá ale podobně jako minule a vidíme jen pár jelenů, bizonů a veverky. Bizoni jsou ale super - lidí a aut si nevšímají a promenádují se po silnicích a parkovištích. Jsou tu také dnes pěkně vážení - po milionových stádech tu totiž v roce 1902 zbylo posledních 25 kusů a za posledních sto let ochrany se jejich populace rozrostla na více jak 3000 kusů

Bizon u silnice

Naše trio u yellowstonského Grand Canyonu

Grand Teton, Wyoming

Grand Teton v plné kráse

Grand Teton je podle průvodce nejvýraznější pás hor v celých Rockies. Dominantou je stejnojmenný vrchol, který je známým horolezeckým cílem a dosahuje výšky 4197 m n. m. První den jsme chtěli jít s Kubou a Kristýnou na nějaké sportovní lezení v údolí - informace o lezení tady ale není jednoduché získat a knižní průvodce jsou mizerné. Každý by se měl optat na lezení v kanceláři záchranářů. Ti jsou ale opatrní a asi vypadáme hodně nezkušeně, že nám doporučují jen takovou pidiskalku za jezerem Jenny lake. Při odpovědích na mé otázky o Grand Tetonu jsou ještě opatrnější a doporučují mi, že se to leze dva až tři dny a ať rozhodně jdu nejprve tou nejlehčí cestou. Beru vše s rezervou a promýšlím plány jak tam vylézt. Druhý den máme větší štěstí a potkáváme místního instruktora, který nám doporučuje krásnou sportovní skálu na kopci Blacktail Butte (vápenec). Další ráno startuji na výstup na Grand Teton, Kubovi ani Kristýně se už na kopce nechtělo a tak jdu sám - respektive začínám s jedním američanem, který ale po několika set metrech nezachytil tempo a odpadl. Od auta na vrchol je to 2100 m převýšení, nejednoduší cesta je Owen-Spalding route, 5.4, takže spíš strmější cesta a opravdového lezení tam moc není. Po měsíci lezení už tuším jak můžu být rychlý, ignoruji stařecké řeči místních záchranářů a vyrážím tedy od auta po sedmé hodině - jako opět asi poslední na celé hoře. Cesta ubíhá velmi dobře, pěkně se klikatí do jednoho bočního údolí a pak stoupá do sedla Lower Saddle kde jsem po třech hodinách (záchranáři tvrdili 6 hodin, když budu rychlý), většinu cesty (1500 m převýšení) už mám za sebou a tak dávám pauzu a svačinu. Po čtvrt hodině vyrážím dále a začínám potkávat protijdoucí skupinky s horskými vůdci. O třičtvrtě hodinky později dorážím do dalšího sedla (Upper Saddle) kde už začínám potkávat a předcházet skupinky lezoucí na vrchol - je dobře, že tam nebudu poslední, protože by se mi hodilo s někým slanit z vrcholu jednu délku dolů. Předcházím asi 20 lidí a po necelých pěti hodinách od auta stojím na vrcholu. Postupně dochází všichni, které jsem předběhl, každý se mě ptá odkud jsem, všichni se fotíme a všeobecně panuje skvělá nálada. Na vrcholu jsem s ostatními asi hodinu a hurá dolů. V pět mě nabírají dole Týna s Kubou a míříme do Colorada.

Vrchol Grand Tetonu

Bodie, Hulk a trochu školy v Greeley

tip.: horolezci můžou přeskočit o dva odstavce níže...

Můj výlet se v pondělí přehoupl do druhé třetiny a tím mi začala i výuka na University of Northern Colorado. Škola je uprostřed farmářského Greeley, kde to po ránu smrdí hnojem, nicméně školní "campus" je moderní a nádherný se sportovním centrem a veškerým zázemím co by si člověk vymyslel - prostě odpovídá školnému, které je tady asi $10 000 (200 000 Kč) na semestr. Jen nevím jestli jsem ten výběr předmětů nějak nepřekombinoval - po prvních pár dnech to vypadá docela hustě - dva předměty (US National Goverment a Web Design and Developement) snad nebudou tak těžké, ale pak mě čeká Finanční management o kterém se říká, že je tady nejtěžší na škole, pak další předmět - Případové studie z finančního managementu - který je za 6 kreditů (ECTS) prý s náročností dvanáctikreditového a nakonec Pokročilé účetnictví, jehož hlavní obsah - konsolidovaná účetní závěrka je postrach všeobecně. Síla to je s učebnicemi - za všechno hovoří učebnice na posledně jmenovaný předmět, proti které jsou mé dosud největší učebnice Investičko od Valacha nebo Manažerko od Krále jen tenké a levné brožurky - Pokročilé účetnictví má 1152 stránek, váží 3,5kg a nová by stála $300 (kupuji použitou za $100). Ale to by zatím o škole stačilo, čeká mě ještě doplnit cestovatelský deník a tak to vezmu stručně v bodech:

Bodie, Kalifornie:
Po zdolání Mt. Whitney jsme se vydali do "města duchů" Bodie - zlatokopeckého městečka, které v 19. století mělo až 10 000 obyvatel. Bohužel jak nikdo netušil, zlato bylo opravdu jen v jediném původním dole a vzhledem k tomu, že je to opravdu nehostinné místo uprostřed pouště, všichni obyvatelé městečko opustili v první polovině 20. století. Na dlouho cestu přes poušť si nemohli vzít mnoho majetku a tak vše nechali tak jak jim to upadlo od ruky. Městečko je dodnes udržováno ve stavu ze začátku 60. let.

Zarostlé auto v Bodie

Incredible Hulk, Kalifornie:
Poslední lezecký cíl v Kalifornii, který jsem měl, byl Incredible Hulk - podle průvodce je Incredible Hulk znám třemi věcmi: nejlepší kvalitou skály v celé Sierra Nevadě, dlouhými cestami a vyváženým lezením.

Kuba v cestě Red Dihedral

Vydali jsme se s Kubou tedy na cestu Red Dihedral, 5.10b, 365 m - doporučené časy z průvodce už bereme s rezervou a dáváme budíka na půl šestou. Vyrážíme v šest a po krátkém bloudění dorážíme pod skálu okolo deváté. Jsme tu jednoznačně poslední a nad námi vidíme ve třech cestách dalších minimálně 7 dvojic, nasazujeme ale solidní lezecké tempo a v půl páté stojíme na vrcholu spolu s dalšími dvěma dvojicemi. Lezení to bylo opravdu neuvěřitelné - naprosto čistá skála, jak vydrhnutá kartáčem - přitom krásné chyty, struktury a stupy po kterých člověk leze téměř kolmou stěnou. Cesta je pojmenovaná po výrazném koutu s načervenalou barvou kde vede úplně rovně 30 m dlouhá spára 5.9 (dost poctivé 5.9) zakončená 10b převískem. Po krátké pauze na vrcholu sbíháme dolu a v půl osmé jsme už u auta. Pro Kubu to byl solidní výkon - přeci jen takové dlouhé horské lezení teprve po několika týdnech od Kubovy první cesty na skále je něco. Pro mě to byla opět zkušenost zčásti průvodcovská/guidovská.

Incredible Hulk, vrchol

Lake Tahoe, Kalifornie:

Poslední zastávka v Kalifornii byla u Lake Tahoe, což je krásné jezero v horách - asi 30 km dlouhé a 15 km široké, téměř 500 m hluboké a s krásnou průzračnou vodou. Oblast je to ale hodně turistická. Jezero je obklopeno hotely, kasíny, a drahými kempy. Chtěli jsme si půjčit kajaky, ale sazba $70 na den nebyla úplně pro nás a tak jsme vzali návštěvu rychle: vyfotili jsme "nejhezčí zátoku" Emerald bay, zaplavali jsme si a večer jsme shlédli koncert Neila Younga. Ten koncert byl zajímavý - Neil Young je prostě legenda a nálada okolo koncertu byla super. Stovky lidí si jen tak udělalo barbeque za plotem areálu, vytáhli stolky nebo seděli na autech a bavili se s živou hudbou v pozadí. Udělali jsme to podobně, uvařili večeři a jeli dál - na dlouhý přejezd, téměř 1000 mil, do Wyomingu.

Lake Tahoe - Emerald Bay

Fotky zde: https://picasaweb.google.com/horinekk/BodieIncredibleHulk

Pokračování příště....

4.8.

Děkuji všem za přání k narozeninám a kdyby vás zajímalo jak trávím narozeniny, přidávám krátkou rekapitulaci posledních několika čtvrtých srpnů.

4.8.2004-2007 slavím na vodáckých zájezdech s Honzou Boučkem 2004- Rumunsko, 2005 - Slovinsko, 2006 - Švýcarsko, 2007 - Dánsko (snad poprvé vhozen do řeky -> Gudena)

4.8.2008

?nápověda někdo?

4.8.2009
Bergell, Švýcarsko

Opouštím Kubu s Jožkou, kteří se vrhají na Piz Badila a sám vyrážíím stopem do Bernu a dále do Walliských Alp za Tygrama

4.8.2010
Squamish, Kanada

Pohled ráno ze stanu na Chiefa. S Davem vylézáme cesty Rock On 5.10a + Squamish Butress, 5.10c, dohromady 600 m


4.8.2011
Chamonix, Francie

Pohled ráno ze stanu na Mt. Blanc. S Andrejkou jdeme potom lézt na krátké cesty na Guillande

4.8.2012
Lone Pine, Kalifornie, USA

Pohled ráno z auta na Mt.Whitney - 4418 m n. m - jak zde říkají "highest in the lower 48" aneb nejvyšší hora USA mimo Aljašku. Odpoledne nastupujeme s Kubou prvních 6 km s 1200m převýšením a táboříme u jezera Iceberg Lake. Další den vybíháme ještě 300 výškových metrů a vylézáme cestou East Buttress, 5.7, 300 m na vrchol. Přestože je vrchol extrémně populární a je i obtížné sehnat povolení, na lezení tu nával není a v celé jihovýchodní stěně jsme sami. Parádní den.

Nu a další tři fotky k Mt. Whitney:

Kuba nad Iceberg lake - v dáli dole městečko Lone Pine

Vrchol Mt. Whitney - 4418 m n. m.

Vypasený svišť na vrcholu - ten si žije hodně velkopansky. Není divu, že jim tu říkají "whistle pig".

Yosemite Valley - opět lezení

Pohled na Yosemite Valley z cesty Serenity Crack - přímo "naproti uprostřed" údolí je Middle Cathedral Rock a po hraně vede cesta East Butress

Po odjezdu ze Seqoie míříme do Yosemit. Do Yosemit se těším, i když nemám parťáka na lezení. V Campu 4 se totiž vždycky někdo najde. Taktika je jasná, vyspat se před vjezdem do NP a ráno jet na sedmou do fronty před kemp. V Campu 4 je to totiž jak na Cimrmany a tedy kdo dřív přijde, ten dřív mele. Ráno však dojíždíme trochu později než jsme chtěli a po hodině čekání zjišťujeme, že jsme asi 20 míst nad kapacitu. Budem muset tedy zase odjet. Vyvěšuji ceduli na nástěnku, že sháním parťáka a jdeme s Kristýnou a Kubou lézt na skalky za kemp. Kristýna s Kubou jsou začátečníci, ale mají odhodlání a vcelku jim to i jde. Odpoledne zkoušíme ještě jinou oblast – Pat and Jack Pinnacle, kde jsou úplně super jednodélkové cesty. Vylézám dokonce jednu odjištěnou stěnovou sportovku, což je v Yosemitech věc nevídaná. Dávám se do řeči s klukama, kteří očividně v Yosemitech pracují a na skály vyrazili po práci a ejhle, nejen že mám parťáka na zítřejší Serenity Crack + Sons of Yesterday, ale bylo nám nabídnuto i přespání u nich na podlaze v Yosemite Village.

První délka Serenity Crack - obtížnost délky 5.10a v nejtěžším po "pin scars"

Vše je pro nás jednodušší, ráno vstáváme v šest a ve čtvrt na sedm už stojíme ve frontě v kempu – je však sobota a přestože jsme ve frontě dvě a čtvrt hodiny před otvíračkou jsme téměř poslední kdo dostává místa. Registrace trvá věčnost a tak už mě v kempu hledá Joel s otázkou kde jsem si to vlastně dali sraz. Balím rychle věci a vyrážíme na skály. Nejdřív k Joelovi, ten mi půjčuje kolo a na kolech míříme k Awhwahnee hotelu nad kterým začíná populární Serenity Crack, 5.10d, 120 m na kterou navazuje krásná Sons of Yesterday, 5.10a, 150 m. V cestě je asi většinu lezecké sezony narváno, uprostřed léta však takový problém kvůli horku není. Navíc když začínáme lézt přesně ve 12:00, máme cestu jenom pro sebe. První délka po obávaných "pin scars" (díry po vytlučených skobách) je jak po schodech, druhá také v pohodě a přichází třetí délka za 5.10d. Obávám se, že bude zas po "pin scars", ale je to nádherná čistá prstová spára, skvěle odjistitelná a navíc v ní prsty drží jak přilepené. Vybíháme tedy nahoru a vrháme se do Sons of Yesterday – systému spár čistou skoro kolmou stěnou. Sice mě šeredně bolí nohy, protože jsem si vzal do spár lezečky co mám na sportovky, ale po čtyřech hodinách od nástupu do Serenity Crack už stojíme na vrcholu a vrháme se na slanění. Po slanění procházíme těsně kolem Awhwahnee hotelu (noc za $500 a výše) zrovna když se chystá večeře a americká smetánka se schází ve večerních šatech do zahradní restaurace. No ve špinavejch šortkách, propocenym nátělníku a lanem přes záda nás tam asi nepustí, tak skočíme do řeky a jedem na kolech zpátky k Joelovi a pak pěšky do kempu.

Joel ve druhé délce Sons of Yesterday

Na další lezení se dohaduji s Andreasem - starším chlápkem z Německa, který tu před 25 lety strávil několik prázdnin a vylezl nějaké ty bigwally. Letos si řekl, že si to zopakuje a odjel na měsíc do Yosemit. Dáváme společně East Butress, 5.9 A0, 330 m na Middle Cathedral Rock - další ze série "Fifty Classic Climbs of America"l Cesta je to vcelku pěkná, i když povětšinou dost lehká, ale je přímo naproti přes údolí od El Capitana. Celý den si tak vychutnáváme krásné výhledy. Jak postupuje slunce postupně do západní stěny El Capa, odhalují se struktury a zářezy, které přes den nejsou vidět a El Cap už rozhodně nevypadá jako hladká stěna. Sice lezeme vcelku rychle, ale slunko také a začíná být pěkná výheň - alespoň jsme v cestě zase sami. Dolézáme do 6. - nejtěžší délky, kde je úsek 5.10c stěnového lezení. V dobrých podmínkách by to asi nebyl problém, ale s prolezenýma lezečkama, které mám navíc pohodlné do spár, na slunku, s batohem na zádech a dvaceti friendy okolo krku to není ideální sportovní lezení a u čtvrtého nýtu už kloužu nezastavitelně dolů a v nouzi se chytám presky. Teď je to tedy opravdu už jen 5.9 A0, chytám se ještě jedné presky a soukám se pod převis, který už není tak záludný. Vyběhnout po Cat Walk na vrchol, najít sestupovou trasu (hledání nám trvalo asi hodinu) a už si to štrádujeme do kempu.

Poslední délka Sons of Yesterday - není to krásná spárka?

Druhá klasická cesta co jsme s Andreasem vylezli byl Central Pillar of Frenzy 5.9,165 m (název je paralelou na alpskou cestu Central Pillar of Freney. Frenzy = šílený/zuřivý). Cesta opět naprosto parádní, v téměř kolmé stěně systémem spár od tenoučké prstovky až po širočiny. Podle průvodce má cesta pět délek a má trvat 4-6 hodin. S Andreasovým 70m lanem spojuji ale první dvě a poslední dvě délky a vylézáme cestu s přehledem za 3 hodiny. Akorát tak končíme v 11:00 když slunko začíná pořádně pražit - tento týden se nám tu totiž oteplilo na 35°C a vítr takřka nefouká.

Výhled na Capa z cesty East Butress na Middle Cathedral Rock

Zítra odjíždíme z údolí zase do Tuolumne Meadows, které projíždíme na cestě na sever do národních parků Yellowstone a Grand Teton a tak se loučím s "údolím". V údolí se mi podařilo vylézt několik místních klasik - sice lehčích, ale všechny stály za to. Jeden bigwall - The South Face na Washington Column a rozhodně jsem si to tu užil. Zítra ještě zkusím vylézt nějaké kratší cesty v sektoru Cookie Cliff, ale resty jako El Capitan nebo Half Dome mi zůstávají na příště. Bohužel nebyli parťáci se kterými bych do těchhle stěn mohl jít a také je fakt, že několikadenní lezení na přímém slunci při 35°C by asi takový požitek ani nebyl. Budu sem tedy "muset" zajet ještě alespoň jednou.

.....................

Na vrcholu cesty East Butress

A takové malé předsevzetí - co vylezu až přijedu příště?

The Nose nebo Salathé Wall

RNWF nebo DNWF of Half Dome

West Face of El Cap

The Rostrum

Astroman

nu, abych začal trénovat:-)

Stromy a lesy Seqoie

Vy, pro které je tu příliš písmenek a málo obrázků přejděte na následující odkaz:
https://picasaweb.google.com/horinekk/SeqoiaAVyletNaAltaPeak

Před týdnem v pondělí jsem vyzvednul ve Frisku Kristýnu s Kubou se kterými budu cestovat další měsíc. S Kristýnou pak jdeme oba do školy v Coloradu. Vyřídili jsme pár nezbytností, nakoupili jídlo na další dva týdny a zamířili do asi 300 mil vzdálených národních parků Seqoia a Kings Canyon. Jsou to sice dva národní parky, ale jsou v těsné blízkosti a jsou společně spravovány. Navíc sekvoje jsou i v Kings Canyonu a kaňony i v NP Seqoia, tak to člověk bere jako jeden park.

Hned v úterý jsme obhlídli turistické lákadlo a to sekvoje obrovské v čele regimentu s Generálem Shermanem, což je největší živá "věc" na planetě (největší objem a hmotnost). Ty stromy tu opravdu stojí za to, ta velikost člověku nejdřív ani nepřijde tak zázračná, ale ve chvíli kdy je vidět na chodníku vydlážděná podstava Generála Shermana nebo je vidět nějaký pahýl nebo padlý strom, je to prostě něco.

Vydlážděná podstava Generála Shermana

Pochopil jsem také konečně že "sequoia", která roste v Siera Nevadě není pobřežní příbuzný "redwood", který sice není tak mohutný (objem, hmotnost), ale zato může být podstatně vyšší. Generál Sherman má na výšku totiž "jenom" asi 85 m, zato objem dřeva je 1500 kubíků a hmotnost asi 1200 tun. Na podstavě má 12 m v průměru a 33 m na obvod. Stáří je 2200 let. Sice už neroste do výšky, ale jeden letokruh každý rok přidá na objemu to samé jako plně vzrostlý smrk. Další pěkná věc na místních stromech – a to je stejné jako v Yosemitech je, že jsou často porostlé mechem. Lesy jsou potom takové zelenější a tajuplné:-)

Mechem porostlé borovice

Poslední věc co je tu na stromech supr, jsou uschlé nebo zakrslé stromy na skalách a vrcholcích hor, což je zase podobné jako v Yosemitech. Co může být hezčího než když člověk vyleze nějakou pěknou cestou na vrchol skály a tam je taková pěkná bonsaj nebo krásný pahýl:-) Prostě supr.

Supr stromy

Po úvodním seznámením s místními lesy jsme chtěli vyrazit na výlet. Poptali jsme se na nějaké varianty na odpoledne a vzhledem k tomu, že Kristýna i Kuba říkali, že taky sportují, tak jsme vybrali náročnější výlet na vrchol Alta Peak a docela jsme si dali do těla. Nakonec to čítalo 22 km a 1200 m převýšení. Ale stálo to za to. Cesta vedla pořád lehce do kopce přes krásný les, potom lehkým traverzem po úbočí se super výhledy, ale závěrečná pasáž byla nejlepší. Alta Peak je jako celé pohoří ze žuly, ale tady měla takovou zvláštní načervenalou barvu, navíc ve vrcholové pasáži, vysoko nad hranicí normálního lesa, byl takový starší velmi řídký les zakrslých stromků (včetně sekvojí) a uschlých pahýlů – asi nějaká závětrná zóna, protože vrchol je téměř ve 3500 m n. m. a neumím si představit, že by tyhle stromy vydržely byť jen krkonošské podmínky. Vyfotit výhledy na okolní čtrnáctitisícovky a jezera a rychle dolů.

Kristýna s Kubou na vrcholu Alta Peaku

Rozkvetlá zahrada v NP Seqoia

Středu jsme vzali pohodověji – navštívil jsme druhý "háj sekvojí" v čele s Generálem Grantem, který je nejširším stromem na planetě. V háji Generála Granta bylo těch opravdu velkých sekvojí daleko více i přesto, že jich tu bylo ještě před sto lety spoustu pokáceno jen kvůli dřevu. Odpoledne jsme strávili u turistického Hume Lake a odjeli do Kings Canyonu. Krása Seqoie a Kings Canyonu spočívá také v tom, že nejsou tak turistické jako některé další parky (Grand Canyon, Yosemite, Yellowstone) a minimálně mimo víkendy tu tedy nedupe hlava na hlavě. Přívětivější jsou tu i ceny a člověk tak může najít kemp zadarmo kousek u cesty hned před vjezdem do parku. Ušetří nám to tedy trochu starostí při hledání noclehu. Tak jak jsem si NP Seqoia užil, tak mě Kings Canyon trochu zklamal. Ano, je to hluboký kaňon se skalami okolo, ale není zas až tak hluboký (jako Grand Canyon) nebo ty skály nejsou až tak kolmé (jako Yosemite) aby to mohlo konkurovat ostatním unikátním americkým národním parkům. Jeden běh – ano opravdu jsem běžel (15 km) - k Mist Falls a jedem do Yosemit. Už se těším, v Yosemitech jsem totiž už jako doma a doma je přeci nejlíp:-)

Generál Grant a jeho nepravidelná koruna