www.kaprgohome.cz

Poslední dva měsíce mého pobytu v Greeley šlo cestování do pozadí a kromě pár víkendů na lyžích a spoustě úkolů do školy jsem se věnoval hlavně svému podnikatelskému plánu, a to prodeji vánočního kapra s možností objednávky on-line a rozvozu až k našim zákazníkům. Není to jednoduché začínat podnikat v ČR když jsem osobně v Coloradu. Naštěstí v dnešním virtuálním světě není nic nemožné a s podporou kamarádů a rodičů je vánoční prodej finálně připravený.

Teď už jen doufám, že prodáme vše podle plánu, abych nezbankrotoval hned první rok. Děkuji všem, kteří se na přípravě letošních Vánoc podíleli.

Neváhejte a objednávejte! http://www.kaprgohome.cz  (Nebo se ještě lépe stavte u nás na stánku)

Pokud máte možnost přidat náš odkaz na své stránky, ocením to velikým "díky".

Karel

Podzim v Coloradu

Pár obrázků s komentáři. Pár obrázků ještě přibude časem...

Podzim je v Coloradu super, až na pár chladných dní je většinou krásné počasí. Alespoň už není takové horko jako v létě a klimatizace konečně nehučí. Školní campus je takový velký park, kde jsou roztroušené budovy jednotlivých fakult a kolejí. Tráva stále zelená, obloha (většinou) modrá a stromy se nám krásně zbarvují do podzimních barev.

 

Naše fakulta, tedy Kenneth W. Monfort College of Business sídlí v Kepner Hall. Ve vstupu do budovy jsou sice antické ruiny, ale učebny jsou moderně vybavené. Fakulta nabízí pět programů: Účetnictví, Finance, Počítačové a informační systémy, Business, a Marketing a management, z nichž jen v Účetnictví se dá pokračovat na magistru. Bakalář je totiž standard, a zdá se že to tak funguje velmi dobře. Fakulta se mimo jiné chlubí oceněním Malcom Baldrige National Quality award z kanceláře prezidenta, které získala jako jediná Business škola v USA nebo také tím, že studenti MCB se běžně objevují v horních 5-10% srovnávacích testech v USA. Ale známe ty žebříčky, že.

Kepner hall

Každá fakulta má svojí "hall", architektura je pokaždé jiná:

Gunter Hall - Přírodovědná fakulta

Na škole působí různé "studentské profesní" organizace, většinou se nazývají různými řeckými písmeny a studenti žijí v takzvaném "řeckém stylu", bydlí pospolu atd. Většinou jsou hrozně namotivovaní, ambiciozní a místo toho aby dělali něco zábavnýho, tak si po večerech kontrolují životopisy a organizují schůzky s profesionály z oboru. Takové trochu sekty, podle mého...

Alpha - Kappa - Delta bydlení a americké auto-drobeček

 Kromě budov jednotlivých fakult jsou na kampusu také koleje, kde bydlí odhadem tak polovina až dvě třetiny studentů, ceny jsou zhruba dvojnásobné než v soukromém bydlení o pět minut na kole dále

Wilson Hall - koleje

 Mezi dvěmi částmi Campusu je University Center - s rektorátem a organizací školy - před UC to hlídá medvěd. Celá škola je taková medvědí - od názvů sportovních týmů přes mailovou doménu @bears.unco.edu až po oslovení učitelů v mailu pro třídu: "hello bears"

 

 Kousek za Campusem jsou typické americké domky, v jednom takovém bydlíme - barák s 15 cm tlustými stěnami, žádnou izolací (proč taky, když v zimě je tu průměr jen -5°C) zato na obrovském pozemku. Pozemky jsou tady zhruba 40×30m - v bloku jsou za sebou dvě parcely oddělené 5m pruhem země nikoho, kudy vede nadzemní vedení elektřiny a pravděpodobně podzemní vedení ostatního. Před barákem jsou vidět mé dva cruisery, dodávku už znáte, ten druhý je městské kolo s jedním převodem a nízkým sedlem, takže jízda je vyloženě trápení. Ale mám ho od školy zadarmo, tak si tolik nestěžuji. My jezdíme na kole po městě všude, do školy to máme 10 minut a to bydlíme úplně na druhé straně campusu, na nákup to máme pět minut. Spolubydlící by ale jít pěšky nebo jet na kole nenapadlo, jsou to přeci Američani.

2518 15th Avenue

 Americký přebytek prostoru podtrhují nesmyslně široké silnice. Naše ulice kudy projedou tak čtyři auta za hodinu má na šířku zhruba 15m.

 

 Tak a abych vysvětlil jaké je to tedy s tím počasím, tak je to sranda... Tuhle se ochladilo z 80°F na 40°F během dvaceti minut. Tento týden to nebylo tak rychlé, ale zatímco výše uvedené fotky jsem fotil v pondělí odpoledne v kraťasech a tričku, ve středu v podvečer nám na zahraně leží už dvacet centimetrů sněhu. Tady v Greeley to roztaje za dva dny - na víkend zase hlásí slunečno, ale v horách už to zůstane na celou sezonu. Lyžařská střediska už otevírají a já se chystám se školní organizací Outdoor Pursuits za čtyři týdny (na Díkuvzdání - krocan je v ceně) na tři dny do areálů Copper, Keystone a Breckenridge. A další dva víkendy potom pojedeme do středisek A-Basin a Loveland. Vysněný Aspen nechám na příště - dlouhého cestování už bylo dost.

Greeley - škola, sport, kultura

Už jsem skoro pět týdnů v Greeley, tak přináším reportáž ze studijního prostředí a z víkendových výletů. Jak to tedy jde ve škole? Sice hodně práce, ale jinak pohoda, škola je pěkná, učitelé příjemní, technické vybavení výborné. Mám zapsané čtyři předměty - systém je tu trochu jak u nás na střední. Buď má předmět hodiny v pondělí, středu a pátek a to po 45 minutách nebo úterý a čtvrtek po 70 minutách. Povinná je stoprocentní docházka, spoustu domácích úkolů a testů a hodně čtení z učebnic. Na jednu stranu si člověk všechno dobře procvičí, na druhou stranu je to jak "u blbejch" - i když té látky je dost, tak se spoustu věcí opakuje pořád dokola, učitel občas diktuje co přesně si zapsat a občas zmíní co bude v testu.

Na předmětu Finanční management máme vždycky před testem ještě několik kvízů, což jsou testy na celou nebo skoro celou hodinu jen abychom si všechno procvičili před opravdovým testem. Takže všechno pořád dokola. Navíc musíme používat finanční kalkulačku, takže člověk nemusí vědět mechanismus jak se příklad spočítá, ale jen jak to naťukat do kalkulačky - to mě dneska stálo v testu dva příklady, protože ač bych asi jako jediný ze třídy byl schopný spočítat vnitřní výnosové procento na papíře, návod ke kalkulačce jsem ještě do konce nedočetl. Na Případových studiích z finančního managementu nás zase učitelka chce připravit na všechny oblasti profesního života, takže děláme kvízy na gramatiku, stylistiku nebo jen doplňování anglických slovíček. Hlavně jsme v Americe, takže je potřeba se naučit některé odlišnosti od zbytku světa, jako třeba když jsou na konci věty uvozovky, tak znaménko končící větu (tečka, otazník, vykřičník) patří už do uvozovek. Ze začátku jsme se toho teda trošku báli a nechtěli to podcenit, ale teď zjišťujeme, že z těch testů a úkolů dostáváme 90-100 % bodů, tak to tak složité nebude.

Ty Případové studie je asi nejlepší předmět, zatím to tedy byla výuka Excelu a angličtiny, ale celý semestr hrajeme online finanční hru, kde řídíme virtuální společnost se vším všudy. Který z týmů dosáhne nejvyšší ceny akcií, ten dostane nejvíce bodů. Pracujeme tedy zatím v Excelu na přípravě rozpočtů, kalkulací atd, jen bohužel jsem v týmu s dvěma neschopnejma holkama a tak to dělám téměř celé sám (kdybych to dělal celé sám, tak by to bylo méně práce). A to mi původně učitelka psala, abych zvážil jestli si tenhle předmět zapíšu, že je dost obtížný.

Další předmět je Web design a developement. Učíme se v Adobe Dreamweaveru. Jedeme vcelku rychle, ale zato všechno polopatě a tak z toho mám dobrý pocit. Pokud se chcete mrknout co jsme vytvořili, tak nahlédněte zde:
http://bacs200.unco.edu/hori1775/

První tři jsou učebnicové projekty, poslední dnešní test.

Poslední předmět co mám je Pokročilé účetnictví - největší část jsou konsolidace, které jsem měl už minulý semestr na VŠE a tak tomu vcelku rozumím. Jen se v tom trochu motám, protože jsem zvyklý to dělat trochu jinak -  na konsolidace tady máme jen šest týdnů, takže se jede fakt rychle, ale zase v příkladech nepočítáme s odloženou daní, což je na tom to vůbec nejsložitější.

Dnes jsem měl dva testy a kvíz. Když je test, tak se začíná o pět minut dřív a končí o pět minut později, takže tři testy v kuse je docela dobrej nášup. Obecně jedou hodiny jak podle hodinek a je vidět, že to učitelé berou na rozdíl od ČR vážně - vždy perfektně připravení, ve třídě o dost dřív, nikam nespěchají a testy a úkoly vždy do detailu opravené hned na další hodinu (tzn. dva dny!). Také mají podstatně lepší platy, přeci jen se školným $10 000 na semestr se asi pracuje jinak a kvalita výuky podle toho vypadá.

Další věc, která je stejná jako na našich středních (gymplech) je, že se všichni učitelé oslovují profesor, ať jsou to jen asistenti, docenti nebo opravdoví profesoři.

To bylo dost ke škole. O víkendech na rozdíl od ostatních, kteří se pořád učí a čtou ty jejich tisícistránkové okecávací učebnice do posledního detailu, vyjíždíme vždycky ven. Před třemi týdny přijela na návštěvu kamarádka, která náhodou měla cestu okolo, tak jsme jeli na kola do národního parku Rocky mountains. Pod horami leží městečko Estes park - pěkné a luxusní horské centrum. V září asi víc než obvykle je Estes park plný jelenů. Než projedeme na kole skrz celé město, potkáváme několik stád (převážně laní) a sledujeme z asi padesáti metrů zápas dvou mohutných samců. Druhý den vyrážím na výšlap na nejvyšší bod místní silnice - a to asi 1200 m převýšení do 3713 m n. m čímž si posouvám cyklistický výškový rekord z Alpské Hochalpenstrasse 2504 m n. m., kde jsem byl před třemi lety.

Přestože vysoko, Rockies jsou proti Alpám pořád málo Rockies

Nejvyšší bod Trail ridge road - 3713 m n. m.

Jeleni jsou v září k vidění opravdu skoro všude

Dana nad městečkem Estes Park

 Další výlet byl se školní organizací Outdoor pursuits na kajaky - vzali nás na pěknou říčku South Platte river, která měla poměrně zajímavé peřeje a končila úzkou soutěskou obtížnosti WW 2-3 - pro nás zkušené nic těžkého, ale pro zbytek účastníků docela dobrý adrenalin. No jen se na to mrkněte sami (klikněte pro zvětšení).

Další dva víkendy jsme jeli s Kristýnou vždy na jeden den lézt do Boulder Canyonu - supr lezení na žulových sportovních cestách. Vždycky jsme se snažili nalákat i někoho z místního horolezeckého kroužku, ale pro ty je dostatečným adrenalinem lezení s horním jištěním na stěně a na skály by je člověk nevytáhl. Jen jednou se k nám přidala prezidentka tohoto klubu, tak jsem ji učil jak cvakat expresky a přestože na stěně dře třikrát týdně a udělá spoustu shybů, na skalách vyleze to samé co Kristýna, která leze teprve měsíc (zato od Yosemit až po Colorado).

Kromě sportu se také věnujeme kultuře - nejprve jsme byli se spolubydlícími v místním minipivovaru Pitcher's, který máme pět bloků od baráku a spolubydlící Terry tam pracuje (samozřejmě jsme jeli autem, pět bloků  není žádná sranda). Terry mi přinesla na ochutnávku všech 8 piv co tam vaří - nu, tři z nich byly jak voda, další tři sladké jak limonáda a následoval docela dobrý IPA (Indian Pale Ale) a tmavé pivo typu Guiness. Druhý kulturní výlet jsme podnikli minulý víkend, kdy jsme se vydali na kolechse spolubydlícím Michaelem a jeho kamarády po cyklostezce do sousedního městečka Fort Collins. To je taky sympatické město, kde se hodně sportuje a mají tu hned několik pivovarů. Navštívili jsme minopivovar Funkwerks, kde vařili ale ještě větší blivajzy než v Pitchers. Většinu piv bych pivem ani nenazval - podle nich je totiž základem piva spoustu alkoholu (6-10%) a ovocná chuť. Ale třeba na to ještě přijdou, fungují teprv pět let, tak ještě nemůžou mít tolik zkušeností jako v českých pivovarech.

Týna se sladem značky Gambrinus

Prohlídka pivovaru - celé to trvalo tak pět minut

Naše cykloskupina před pivovarem Funkwerks

Idaho-Wyoming-Colorado

Pár doprovodných slov k fotkám a doplnění cestovatelského deníku:

Craters of the Moons, Idaho
Z Kalifornie jsme si to namířili do Wyomingu - za dvěma věhlasnými parky a to Yellowstonem a Grand Tetonem. Od Lake Tahoe je to asi 1000 mil - většinou přes nehostinnou poušť a ve velkém horku. Část cesty zvládáme ve skrytu noci a další den se probouzíme ve státu Idaho nedaleko "Národního monumentu" Craters of the Moons. Jak už název napovídá, v podstatě tam nic není - jen je to oblast, kde tak jednou za 2000 let praskne země a láva vyteče na povrch. Zajímavé je to z mnoha ohledů - například mně přijde zajímavé, že to není v horách, ale jen tak na planinách. navíc s obrovskou rozlohou - památník je dlouhý přes 150 km (750 000 akrů). I když na americké poměry je to normálka. No a nakonec je zajímavé, že se láva časem nezanese pískem a hlínou a nerostou tu ani ty keře, které rostou v pouštích všude okolo. Vypadá to tedy tak jako by tam ta láva vytekla nedávno.

Chodníček přes měsíční krajinu

EBR-I, Idaho
Kousek od kráterů jsme se zastavili u výzkumného ústavu a muzea EBR-I, kde sestrojili "první jaderný reaktor" na světě. Vzhledem k tomu, že Kuba pracuje v Dukovanech měli jsme i vlastního odborného průvodce po muzeu, kam je vstup zdarma. Učebnice sice prý udávají jiné elektrárny jako první jaderné elektrárny (SSSR a Anglie), ale podle toho co tvrdí v EBR, tenhle byl opravdu první - ne jen první, který dodával elektřinu do sítě nebo byl komerční, ale reaktor, který poprvé rozsvítil pět žárovek (1951) a první reaktor, který byl schopný vytvořit více energie než spotřeboval jeho provoz (1953).

Jaderná elektrárna EBR-I

Yellowstone, Wyoming
Yellowstone navštěvuji už podruhé - před dvěma lety jsem tu strávil tři dny a nafotil všechny ty úžasné gejzíry, proto tentokrát už tolik nefotím a doufám, že budu mít větší štěstí na divokou zvěř - přeci jen už cestuji 7 týdnů po národních parcích plných medvědů a ještě jsem žádného neviděl. Nakonec to dopadá ale podobně jako minule a vidíme jen pár jelenů, bizonů a veverky. Bizoni jsou ale super - lidí a aut si nevšímají a promenádují se po silnicích a parkovištích. Jsou tu také dnes pěkně vážení - po milionových stádech tu totiž v roce 1902 zbylo posledních 25 kusů a za posledních sto let ochrany se jejich populace rozrostla na více jak 3000 kusů

Bizon u silnice

Naše trio u yellowstonského Grand Canyonu

Grand Teton, Wyoming

Grand Teton v plné kráse

Grand Teton je podle průvodce nejvýraznější pás hor v celých Rockies. Dominantou je stejnojmenný vrchol, který je známým horolezeckým cílem a dosahuje výšky 4197 m n. m. První den jsme chtěli jít s Kubou a Kristýnou na nějaké sportovní lezení v údolí - informace o lezení tady ale není jednoduché získat a knižní průvodce jsou mizerné. Každý by se měl optat na lezení v kanceláři záchranářů. Ti jsou ale opatrní a asi vypadáme hodně nezkušeně, že nám doporučují jen takovou pidiskalku za jezerem Jenny lake. Při odpovědích na mé otázky o Grand Tetonu jsou ještě opatrnější a doporučují mi, že se to leze dva až tři dny a ať rozhodně jdu nejprve tou nejlehčí cestou. Beru vše s rezervou a promýšlím plány jak tam vylézt. Druhý den máme větší štěstí a potkáváme místního instruktora, který nám doporučuje krásnou sportovní skálu na kopci Blacktail Butte (vápenec). Další ráno startuji na výstup na Grand Teton, Kubovi ani Kristýně se už na kopce nechtělo a tak jdu sám - respektive začínám s jedním američanem, který ale po několika set metrech nezachytil tempo a odpadl. Od auta na vrchol je to 2100 m převýšení, nejednoduší cesta je Owen-Spalding route, 5.4, takže spíš strmější cesta a opravdového lezení tam moc není. Po měsíci lezení už tuším jak můžu být rychlý, ignoruji stařecké řeči místních záchranářů a vyrážím tedy od auta po sedmé hodině - jako opět asi poslední na celé hoře. Cesta ubíhá velmi dobře, pěkně se klikatí do jednoho bočního údolí a pak stoupá do sedla Lower Saddle kde jsem po třech hodinách (záchranáři tvrdili 6 hodin, když budu rychlý), většinu cesty (1500 m převýšení) už mám za sebou a tak dávám pauzu a svačinu. Po čtvrt hodině vyrážím dále a začínám potkávat protijdoucí skupinky s horskými vůdci. O třičtvrtě hodinky později dorážím do dalšího sedla (Upper Saddle) kde už začínám potkávat a předcházet skupinky lezoucí na vrchol - je dobře, že tam nebudu poslední, protože by se mi hodilo s někým slanit z vrcholu jednu délku dolů. Předcházím asi 20 lidí a po necelých pěti hodinách od auta stojím na vrcholu. Postupně dochází všichni, které jsem předběhl, každý se mě ptá odkud jsem, všichni se fotíme a všeobecně panuje skvělá nálada. Na vrcholu jsem s ostatními asi hodinu a hurá dolů. V pět mě nabírají dole Týna s Kubou a míříme do Colorada.

Vrchol Grand Tetonu

Bodie, Hulk a trochu školy v Greeley

tip.: horolezci můžou přeskočit o dva odstavce níže...

Můj výlet se v pondělí přehoupl do druhé třetiny a tím mi začala i výuka na University of Northern Colorado. Škola je uprostřed farmářského Greeley, kde to po ránu smrdí hnojem, nicméně školní "campus" je moderní a nádherný se sportovním centrem a veškerým zázemím co by si člověk vymyslel - prostě odpovídá školnému, které je tady asi $10 000 (200 000 Kč) na semestr. Jen nevím jestli jsem ten výběr předmětů nějak nepřekombinoval - po prvních pár dnech to vypadá docela hustě - dva předměty (US National Goverment a Web Design and Developement) snad nebudou tak těžké, ale pak mě čeká Finanční management o kterém se říká, že je tady nejtěžší na škole, pak další předmět - Případové studie z finančního managementu - který je za 6 kreditů (ECTS) prý s náročností dvanáctikreditového a nakonec Pokročilé účetnictví, jehož hlavní obsah - konsolidovaná účetní závěrka je postrach všeobecně. Síla to je s učebnicemi - za všechno hovoří učebnice na posledně jmenovaný předmět, proti které jsou mé dosud největší učebnice Investičko od Valacha nebo Manažerko od Krále jen tenké a levné brožurky - Pokročilé účetnictví má 1152 stránek, váží 3,5kg a nová by stála $300 (kupuji použitou za $100). Ale to by zatím o škole stačilo, čeká mě ještě doplnit cestovatelský deník a tak to vezmu stručně v bodech:

Bodie, Kalifornie:
Po zdolání Mt. Whitney jsme se vydali do "města duchů" Bodie - zlatokopeckého městečka, které v 19. století mělo až 10 000 obyvatel. Bohužel jak nikdo netušil, zlato bylo opravdu jen v jediném původním dole a vzhledem k tomu, že je to opravdu nehostinné místo uprostřed pouště, všichni obyvatelé městečko opustili v první polovině 20. století. Na dlouho cestu přes poušť si nemohli vzít mnoho majetku a tak vše nechali tak jak jim to upadlo od ruky. Městečko je dodnes udržováno ve stavu ze začátku 60. let.

Zarostlé auto v Bodie

Incredible Hulk, Kalifornie:
Poslední lezecký cíl v Kalifornii, který jsem měl, byl Incredible Hulk - podle průvodce je Incredible Hulk znám třemi věcmi: nejlepší kvalitou skály v celé Sierra Nevadě, dlouhými cestami a vyváženým lezením.

Kuba v cestě Red Dihedral

Vydali jsme se s Kubou tedy na cestu Red Dihedral, 5.10b, 365 m - doporučené časy z průvodce už bereme s rezervou a dáváme budíka na půl šestou. Vyrážíme v šest a po krátkém bloudění dorážíme pod skálu okolo deváté. Jsme tu jednoznačně poslední a nad námi vidíme ve třech cestách dalších minimálně 7 dvojic, nasazujeme ale solidní lezecké tempo a v půl páté stojíme na vrcholu spolu s dalšími dvěma dvojicemi. Lezení to bylo opravdu neuvěřitelné - naprosto čistá skála, jak vydrhnutá kartáčem - přitom krásné chyty, struktury a stupy po kterých člověk leze téměř kolmou stěnou. Cesta je pojmenovaná po výrazném koutu s načervenalou barvou kde vede úplně rovně 30 m dlouhá spára 5.9 (dost poctivé 5.9) zakončená 10b převískem. Po krátké pauze na vrcholu sbíháme dolu a v půl osmé jsme už u auta. Pro Kubu to byl solidní výkon - přeci jen takové dlouhé horské lezení teprve po několika týdnech od Kubovy první cesty na skále je něco. Pro mě to byla opět zkušenost zčásti průvodcovská/guidovská.

Incredible Hulk, vrchol

Lake Tahoe, Kalifornie:

Poslední zastávka v Kalifornii byla u Lake Tahoe, což je krásné jezero v horách - asi 30 km dlouhé a 15 km široké, téměř 500 m hluboké a s krásnou průzračnou vodou. Oblast je to ale hodně turistická. Jezero je obklopeno hotely, kasíny, a drahými kempy. Chtěli jsme si půjčit kajaky, ale sazba $70 na den nebyla úplně pro nás a tak jsme vzali návštěvu rychle: vyfotili jsme "nejhezčí zátoku" Emerald bay, zaplavali jsme si a večer jsme shlédli koncert Neila Younga. Ten koncert byl zajímavý - Neil Young je prostě legenda a nálada okolo koncertu byla super. Stovky lidí si jen tak udělalo barbeque za plotem areálu, vytáhli stolky nebo seděli na autech a bavili se s živou hudbou v pozadí. Udělali jsme to podobně, uvařili večeři a jeli dál - na dlouhý přejezd, téměř 1000 mil, do Wyomingu.

Lake Tahoe - Emerald Bay

Fotky zde: https://picasaweb.google.com/horinekk/BodieIncredibleHulk

Pokračování příště....

4.8.

Děkuji všem za přání k narozeninám a kdyby vás zajímalo jak trávím narozeniny, přidávám krátkou rekapitulaci posledních několika čtvrtých srpnů.

4.8.2004-2007 slavím na vodáckých zájezdech s Honzou Boučkem 2004- Rumunsko, 2005 - Slovinsko, 2006 - Švýcarsko, 2007 - Dánsko (snad poprvé vhozen do řeky -> Gudena)

4.8.2008

?nápověda někdo?

4.8.2009
Bergell, Švýcarsko

Opouštím Kubu s Jožkou, kteří se vrhají na Piz Badila a sám vyrážíím stopem do Bernu a dále do Walliských Alp za Tygrama

4.8.2010
Squamish, Kanada

Pohled ráno ze stanu na Chiefa. S Davem vylézáme cesty Rock On 5.10a + Squamish Butress, 5.10c, dohromady 600 m


4.8.2011
Chamonix, Francie

Pohled ráno ze stanu na Mt. Blanc. S Andrejkou jdeme potom lézt na krátké cesty na Guillande

4.8.2012
Lone Pine, Kalifornie, USA

Pohled ráno z auta na Mt.Whitney - 4418 m n. m - jak zde říkají "highest in the lower 48" aneb nejvyšší hora USA mimo Aljašku. Odpoledne nastupujeme s Kubou prvních 6 km s 1200m převýšením a táboříme u jezera Iceberg Lake. Další den vybíháme ještě 300 výškových metrů a vylézáme cestou East Buttress, 5.7, 300 m na vrchol. Přestože je vrchol extrémně populární a je i obtížné sehnat povolení, na lezení tu nával není a v celé jihovýchodní stěně jsme sami. Parádní den.

Nu a další tři fotky k Mt. Whitney:

Kuba nad Iceberg lake - v dáli dole městečko Lone Pine

Vrchol Mt. Whitney - 4418 m n. m.

Vypasený svišť na vrcholu - ten si žije hodně velkopansky. Není divu, že jim tu říkají "whistle pig".

Yosemite Valley - opět lezení

Pohled na Yosemite Valley z cesty Serenity Crack - přímo "naproti uprostřed" údolí je Middle Cathedral Rock a po hraně vede cesta East Butress

Po odjezdu ze Seqoie míříme do Yosemit. Do Yosemit se těším, i když nemám parťáka na lezení. V Campu 4 se totiž vždycky někdo najde. Taktika je jasná, vyspat se před vjezdem do NP a ráno jet na sedmou do fronty před kemp. V Campu 4 je to totiž jak na Cimrmany a tedy kdo dřív přijde, ten dřív mele. Ráno však dojíždíme trochu později než jsme chtěli a po hodině čekání zjišťujeme, že jsme asi 20 míst nad kapacitu. Budem muset tedy zase odjet. Vyvěšuji ceduli na nástěnku, že sháním parťáka a jdeme s Kristýnou a Kubou lézt na skalky za kemp. Kristýna s Kubou jsou začátečníci, ale mají odhodlání a vcelku jim to i jde. Odpoledne zkoušíme ještě jinou oblast – Pat and Jack Pinnacle, kde jsou úplně super jednodélkové cesty. Vylézám dokonce jednu odjištěnou stěnovou sportovku, což je v Yosemitech věc nevídaná. Dávám se do řeči s klukama, kteří očividně v Yosemitech pracují a na skály vyrazili po práci a ejhle, nejen že mám parťáka na zítřejší Serenity Crack + Sons of Yesterday, ale bylo nám nabídnuto i přespání u nich na podlaze v Yosemite Village.

První délka Serenity Crack - obtížnost délky 5.10a v nejtěžším po "pin scars"

Vše je pro nás jednodušší, ráno vstáváme v šest a ve čtvrt na sedm už stojíme ve frontě v kempu – je však sobota a přestože jsme ve frontě dvě a čtvrt hodiny před otvíračkou jsme téměř poslední kdo dostává místa. Registrace trvá věčnost a tak už mě v kempu hledá Joel s otázkou kde jsem si to vlastně dali sraz. Balím rychle věci a vyrážíme na skály. Nejdřív k Joelovi, ten mi půjčuje kolo a na kolech míříme k Awhwahnee hotelu nad kterým začíná populární Serenity Crack, 5.10d, 120 m na kterou navazuje krásná Sons of Yesterday, 5.10a, 150 m. V cestě je asi většinu lezecké sezony narváno, uprostřed léta však takový problém kvůli horku není. Navíc když začínáme lézt přesně ve 12:00, máme cestu jenom pro sebe. První délka po obávaných "pin scars" (díry po vytlučených skobách) je jak po schodech, druhá také v pohodě a přichází třetí délka za 5.10d. Obávám se, že bude zas po "pin scars", ale je to nádherná čistá prstová spára, skvěle odjistitelná a navíc v ní prsty drží jak přilepené. Vybíháme tedy nahoru a vrháme se do Sons of Yesterday – systému spár čistou skoro kolmou stěnou. Sice mě šeredně bolí nohy, protože jsem si vzal do spár lezečky co mám na sportovky, ale po čtyřech hodinách od nástupu do Serenity Crack už stojíme na vrcholu a vrháme se na slanění. Po slanění procházíme těsně kolem Awhwahnee hotelu (noc za $500 a výše) zrovna když se chystá večeře a americká smetánka se schází ve večerních šatech do zahradní restaurace. No ve špinavejch šortkách, propocenym nátělníku a lanem přes záda nás tam asi nepustí, tak skočíme do řeky a jedem na kolech zpátky k Joelovi a pak pěšky do kempu.

Joel ve druhé délce Sons of Yesterday

Na další lezení se dohaduji s Andreasem - starším chlápkem z Německa, který tu před 25 lety strávil několik prázdnin a vylezl nějaké ty bigwally. Letos si řekl, že si to zopakuje a odjel na měsíc do Yosemit. Dáváme společně East Butress, 5.9 A0, 330 m na Middle Cathedral Rock - další ze série "Fifty Classic Climbs of America"l Cesta je to vcelku pěkná, i když povětšinou dost lehká, ale je přímo naproti přes údolí od El Capitana. Celý den si tak vychutnáváme krásné výhledy. Jak postupuje slunce postupně do západní stěny El Capa, odhalují se struktury a zářezy, které přes den nejsou vidět a El Cap už rozhodně nevypadá jako hladká stěna. Sice lezeme vcelku rychle, ale slunko také a začíná být pěkná výheň - alespoň jsme v cestě zase sami. Dolézáme do 6. - nejtěžší délky, kde je úsek 5.10c stěnového lezení. V dobrých podmínkách by to asi nebyl problém, ale s prolezenýma lezečkama, které mám navíc pohodlné do spár, na slunku, s batohem na zádech a dvaceti friendy okolo krku to není ideální sportovní lezení a u čtvrtého nýtu už kloužu nezastavitelně dolů a v nouzi se chytám presky. Teď je to tedy opravdu už jen 5.9 A0, chytám se ještě jedné presky a soukám se pod převis, který už není tak záludný. Vyběhnout po Cat Walk na vrchol, najít sestupovou trasu (hledání nám trvalo asi hodinu) a už si to štrádujeme do kempu.

Poslední délka Sons of Yesterday - není to krásná spárka?

Druhá klasická cesta co jsme s Andreasem vylezli byl Central Pillar of Frenzy 5.9,165 m (název je paralelou na alpskou cestu Central Pillar of Freney. Frenzy = šílený/zuřivý). Cesta opět naprosto parádní, v téměř kolmé stěně systémem spár od tenoučké prstovky až po širočiny. Podle průvodce má cesta pět délek a má trvat 4-6 hodin. S Andreasovým 70m lanem spojuji ale první dvě a poslední dvě délky a vylézáme cestu s přehledem za 3 hodiny. Akorát tak končíme v 11:00 když slunko začíná pořádně pražit - tento týden se nám tu totiž oteplilo na 35°C a vítr takřka nefouká.

Výhled na Capa z cesty East Butress na Middle Cathedral Rock

Zítra odjíždíme z údolí zase do Tuolumne Meadows, které projíždíme na cestě na sever do národních parků Yellowstone a Grand Teton a tak se loučím s "údolím". V údolí se mi podařilo vylézt několik místních klasik - sice lehčích, ale všechny stály za to. Jeden bigwall - The South Face na Washington Column a rozhodně jsem si to tu užil. Zítra ještě zkusím vylézt nějaké kratší cesty v sektoru Cookie Cliff, ale resty jako El Capitan nebo Half Dome mi zůstávají na příště. Bohužel nebyli parťáci se kterými bych do těchhle stěn mohl jít a také je fakt, že několikadenní lezení na přímém slunci při 35°C by asi takový požitek ani nebyl. Budu sem tedy "muset" zajet ještě alespoň jednou.

.....................

Na vrcholu cesty East Butress

A takové malé předsevzetí - co vylezu až přijedu příště?

The Nose nebo Salathé Wall

RNWF nebo DNWF of Half Dome

West Face of El Cap

The Rostrum

Astroman

nu, abych začal trénovat:-)