Některé míry a váhy

Do galerie jsem hodil fotky z hor:

https://picasaweb.google.com/horinekk/TuolumneMeadows

než k nim něco napíšu, jsou zde tři nové poznatky:

Slovíčko (co nás ve škole neučili) pro dnešní den je:
PED XING = pozor, přechod pro chodce (pedestrian crossing)

Převodní míry co nás ve škole neučili:
spotřeba auta udávaná v kilometrech na galon vs. litrech na 100 km:
1 mi/gal = 235,21 l/100km (čím více mil, tím méně litrů => my jezdíme přibližně za 15 mil na galon, tedy přibližně 15 l/100km

cena benzínu v USD/galon vs. CZK/litr při kurzu 21 CZK/USD:
$1/gal = 5,55 Kč/l (obvyklá cena benzínu je tady  $3,6-3,8/gal, tedy 20-21 Kč/l)

Ve výsledku tedy jezdíme při spotřebě 15 mi/gal a ceně $3,7/gal za 3,2 Kč/km.


A také mají malá piva větší než my: jedno malé pivo = 12 tekutých uncí (fluid ounce) = 355 ml

Karel

USA 2012 - Lisabon - NYC - SF

Pro ty kdo to neví, tak jsem letos po dvou letech opět vyrazil do USA, a tak zde budu zase, pro ty koho by to zajímalo, psát trochu o tom jak se mám a co tu mají zajímavého.


Co tu budu dělat? Léto mám na cestování, chtěl bych jako obvykle trochu lézt po skalkách a poznat ještě nějaká pěkná místa a národní parky, které jsem před dvěma lety nestihl projet. V druhé polovině srpna se potom přesunu do Colorada, kde mi začíná výměnný pobyt na University of Northern Colorado ve městečku Greeley, který končí v půlce prosince. Nezoufejte tedy - na Vánoce mě zase budete mít zpátky v Čechách.

Z Čech jsem vyrazil 2.7., první skutečný cíl jsou Yosemity. Cesta mě však zavedla do třech měst. Jeden večer a přestup jsem měl v Lisabonu, druhý přestup a tři dny v New Yorku a finální přistání v San Francisku. Lisabon je pěkné historické městečko - uzoučké ulice a vtipné tramvaje, které to v zatáčce musí vzít občas na chodník, kachlíkové domy, na kopci hrad a na každém rohu prodejci marihuany a hašiše.

Lisabon - tramvaj to bere do zatáčky přes chodník

New York je v létě trochu psycho, extrémní horko a dusno venku vs. klimatizovaná doprava a budovy tak, že je tam opravdu zima, ale hlavně miliony lidí a spoustu hluku z dopravy a klimatizací. Na druhou stranu všechny ty mrakodrapy, systém metra a všudepřítomný velký byznys je udivující. Zvláště když je vše tak koncentrované na jednom "ostrůvku". V New Yorku jsem se na den potkal s kamarády, kteří také míří cestovat do národních parků na západě a prošli jsme spolu ty nejturističtější atrakce - Empire State Building, projížďka na lodi okolo Manhattanu a k soše svobody, památník WTC, Wall Street, na hamburgera do Mekáče, muzeum indiánů, Times Square Street, kouknout na letadlovou loď a nakonec pivo v Central Parku. Sám jsem si potom ještě jednou prošel Manhattan a mrknul na několikapatrové vlakové nádraží Grand Central Terminal, Rockeffeler Centrum a krásný mrakodrap Chrysler Building.

Chrysler Building

Manhattan z lodi - nejvyšší budova je zatím nedostavěná nová budova World Trade Centra

Třetí zastávka bylo San Francisco, kde jsem měl jasný cíl - a to koupit auto. Pár dnů po mém příletu totiž přijel kamarád Pepa a za další dva týdny přiletí Kristýna, která bude také studovat v Coloradu a její kamarád Kuba. Ve čtyrech lidech je na delší cestování koupě auta nejjednodušší (nejlevnější) řešení. První den v SF mě však zachvátila nákupní horečka - šel jsem se mrknout na pár věcí do REI (takový obchod s outdoorovým vybavením) a koukám  na zlevněné boty - přeci jen věcí jsem si nemohl vzít moc, tak by se nějaké boty hodily - v tom přijde pán a vyvěsí nápis "VÝPRODEJ - všechny boty po $5". Tak jsem to vzal ve velkém a vozím s sebou dvoje přeskáče, dvoje lezečky, dvoje sandály, pohorky, trekovky a tretry na kolo, k tomu rovnou kufr od Victorinoxu, campingovou lednici, dvě samonafukovací karimatky a jedny kalhoty s utrženým knoflíkem - bylo to fakt levný, tak neber to:-) Mise "kup auto" se také povedla a pořídil jsem krásnou 11místnou dodávku značky Dodge, najeto 140 000 mil za necelých $3000. Sice řeším malý problém s poplatkem za registraci a jezdím tak zatím bez SPZky, ale to se doladí.

Pepa s naší "limuzínou" u Tanya Lake

V pondělí jsem tedy nabral na letišti Pepu a vyrazili jsme do Yosemit - zatím ne do údolí (myslím to známé Yosemite Valley), ale do hor (tzv. High Sierra Nevada) na Tuolumne Meadows, kde to je opravdu krásné. Silnice vede do nadmořské výšky téměř 3000 m n. m., nejvyšší hory potom mají téměř 4000 m n. m. Jsou tu krásné louky, potoky, jezera a žulové skály všude okolo, ale hlavně úplně nedotčená příroda, proti "údolí"  velmi málo turistů a telefonní signál i internet není široko daleko. Prvních pár dnů jsme se aklimatizovali a lezli lehčí cesty z nichž za zaznamenání stojí krásná Regular Route na Fairwiev Dome - 5.9, 270 m, která je zařazená mezi 50 Classic Climbs of North America. A dnes restday...

Regular Route na Fairwiev Dome - 5.9, 270 m

to be continued...

Akáda 2012

Poslední zkouška hotová, knihy uložené do skříně, sešity skartovány, vědomosti zapomenuty, vypadá to konečně na pořádný odpočinek. Ne však tak úplně. Je pondělí 20.1.2012 a odjíždíme s Žižkovskými tygry na letošní Akademické mistrovství v běhu na lyžích, neboli Akádu, do Nového města na Moravě.

Pro mě nebo Alču je tato účast na Akádě první, zatímco Pája, Michal a Zuzka už na Akádě byli alespoň jednou a veterán Adam se účastní již po šesté, stařec jeden. Letos nás doprovází po celou dobu i náš mentor a trenér Miloš Pádivý – Pádivka.

V pondělí se ubytováváme v krásných chatkách na Yukonu a odjíždíme si projet nové závodní tratě. Tratě jsou pěkně poctivé. Kopce jsou tak prudké, že lituji, že jsem si nevzal skialpové lyže a sjezdy dolů zase takové, které by mohly obstojně konkurovat i závodu ve skicrossu. Závodní trať na úterní skate je 3 × 3,3 km pro chlapy a 2 × 2,5 km pro holky, večer namažeme lyže a po krátkém mejdanu jdeme spát. Další den fasujeme na stadionu kabinu na mazání lyží a po 10. hodině jednotlivě startujeme. Jelikož jedeme závod stíhací, nestíháme si fandit a vidíme se zase až v cíli, poté se jedeme na chvilku projet a odpoledne věnujeme odpočinku a regeneraci, další dny přeci jen ještě budou náročné. Celková umístění ze skatu jsou takto: Pája 13., Alča 27., celkem holek 33, Michal 10., Adam 24., Karel 51, celkem chlapů 59.

Druhý závodní den se probouzíme do pohádky, už z okna vidíme třpytivé závěje a úplně jasnou oblohu, je nám jasné, že lepší podmínky bychom si ani nemohli přát. Dnes nás čeká závod týmových štafet a asi nejprestižnější závodu mítinku KAK neboli Klub Akademiků Klasiků, což je závod trenérů, legend a veteránů, tentokrát na 8 km. Ve výsledcích se pak přihlíží k věku závodníka a jeho výsledný čas je tak upraven o bonifikace. Štafety se jedou muž 6,6 km – žena 3,3 km – muž 6,6 km a za Žižkovský tygry sestavujeme dvě štafety, tu rychlejší ve složení Adam – Pája – Michal a tu pomalejší Karel – Alča doplňuje posila Muff z ČVUTu. Rychlejší štafeta drží laťku z minulého roku a obsazuje sedmé místo, my pomalejší uhájíme nakonec 20. pozici z celkově 27 štafet. Po závodě se jedeme vyklouzat, fotíme se v nových komboškách a užíváme si skvěle upravených tratí a nádherného počasí. Odpoledne jdeme fandit na závodu KAKu, trať je 2 × 4 km, ale zůstává v ní nejprudší kopec i neprudší sjezd, takže obdivujeme bojovné starce a doufáme, že další den poběžíme alespoň stejně rychle. Pádivka nakonec obsazuje 10. místo z 38 startujících. Večer nás čeká doplňující závod a to závod pivních štafet, který již na Akádě má svou tradici a prestiž je tedy poměrně vysoká. Je nám jasné, že vyhrát nebude snadné, ale těsně před závodem se mi Michal svěřuje, že je docela dobrej a já s Pájou konstatujeme, že jsme taky docela dobří a proto už se ani nedivíme, když suverénně válcujeme všech dalších 9 vysokých škol a vítězíme na plné čáře. Posilněni o několik dalších iontových nápojů domazáváme lyže a uleháme.

Poslední den je klasika s hromadným startem, čeká nás 4 × 4,5 km a holky 2 × 4,5 km klasicky. Na stadionu jsme o něco dříve než ostatní, nádherné počasí a ideální podmínky zůstávají, tak si užíváme neposkvrněných stop na rozehřátí a všichni se těšíme. Na startu volím rozumné tempo, vím, že trať je obtížná a nechci vyletět ze zatáčky. Už během prvního kilometru ale předjíždím tak čtyři borce, kteří se zvedají z pádu nebo se drápou z lesa zpátky na trať. Po dvou kolech se závodní pole už dost roztrhalo a jenom v posledním kole mě předjela rolba (té jsem to oplatil a předjel jí) a první dva nejrychlejší borci (ty jsem už nedohnal). Dojíždím zbytek závodu téměř sám se skvělou podporou fanynek Páji a Zuzky, které mezitím dojely svůj závod. Výsledky závodu klasicky jsou tedy nakonec takovéto: Pája 10., Zuzka 11. z 23 a Michal 9., Adam 13., Karel 31. ze 40 startujících. Celé tři dny jsme si náramně užili, podmínky vyšly ideálně a organizace závodů neměla (až na ty rolby na trati) také téměř chybu.

Známé i neznámé lezecké oblasti Severní Ameriky

Na začátku tohoto roku jsem si řekl, že ve škole se beze mě určitě nějakou chvíli obejdou, a vyrazil jsem na půl roku objevovat svět do Severní Ameriky. Můj první cíl byla Kanada a olympiáda ve Vancouveru, ale rozhodně jsem nechtěl vynechat nádherné národní parky na západě USA a hlavně skvělé lezení ve všech možných státech a klimatických podmínkách. Po olympiádě jsem tedy zabalil batoh, přihodil karabiny a vyrazil na svůj „West coast climbing trip“.

Projel jsem několik lezeckých oblastí, o kterých už bylo mnohé napsáno. Pokusím se tedy přiblížit ty, které zas tak známé nejsou, takže si tam člověk užije i trošku klidu a lezení je přesto prvotřídní.

Aby to bylo všechno “jednodušší”, cestoval jsem stopem a lezl s parťáky, které jsem potkával cestou nebo se kterými jsem se dohodl přes internet. Velkým pomocníkem mi v tomto byl server couchsurfing.org, který mohu jen vřele doporučit jakémukoliv cestovateli. Z vybavení jsem tahal kromě sedáku a lezeček ještě vercajk na jištění, protože tradiční lezení je to co mám z lezení vůbec nejraději, a sportovních cest zase v Americe tolik není. Sehnat někoho s lanem potom vůbec nebyl problém, protože minimálně Kanada je plná „rybářů“, kteří lezou pouze na top rope a uvítají každého, kdo umí zakládat jištění a třeba je i něco naučí. O tom jak jde stopování v Kanadě a USA hladce vypovídá následující statistika: V průměru jsem čekal asi 10 minut po kterých jsem se 80 km vezl. Celkově jsem jel s asi 90 lidmi a ujel 7000 km.Oblast první: Squamish, Britská Kolumbie, Kanada

Asi padesát kilometrů severně od Vancouveru se ve stínu Mt.Garibaldi, která se tyčí do výše přes 2700 metrů nad údolím, nachází městečko Squamish – po většinu roku docela „díra“, ale se svým statutem „Outdoor capital of Canada“ v létě poměrně dost ožívá. Kromě skvělých cyklistických terénů a divoké vody je hlavním lákadlem 600 m vysoký žulový monolit zvaný Chief a okolní menší skalky, které tvoří Kanadskou lezeckou oblast číslo jedna. Je tu opravdu všechno, co si jen lezec může přát - od stovek boulderů, přes lehké, zajištěné cesty až po dlouhé tradiční vícedélky, stěny, rajbásky, extrémní převisy a hlavně, jak už to v žulových oblastech bývá – spáry. Spáry jsou ve Squamishi naprosto excelentní lezení a skvělá volba i pro nás spáraře začátečníky. Všechny spáry, které jsem lezl byly perfektně zajistitelné a často se pouze klikatí stěnou či mají spoustu bočních stupů, takže je to skvělé lezení pro kohokoliv. Celou 600 m vysokou stěnou vedou desítky cest, z nichž jsou mnohé lezitelné i pro nás smrtelníky. Z lehčích cest je nádherná Angel's crest 5.10c s několika spárovými délkami 5.10a a 5.10b. Nejtěžší místo 5.10c je ale pouze jeden krok ve stěně a ještě je u něj nýt. Beze spěchu se to dá vylézt za 9 hodin, za další hodinu se to dá zadem seběhnout do kempu. Nejpopulárnější těžší cestou je potom nádherná, skoro přímá linie „Grand wall“ s obtížností 5.11a A0, ale pouze jednu krátkou délku je potřeba hákovat. Zbytek cesty je čisté, vyvážené lezení – od pohledu je to jedna z nejhezčích linií, kterou jsem kdy viděl a opravdu se těším až si ji jednou vylezu.

Stawamus Chief a vyznačená cesta Angel's Crest, 5.10c, 14 délek

Přímo pod stěnou je přírodní kempík s pitnou vodou a suchými záchody za lidovou cenu $5 na osobu a den. Ve městě je potom několik hypermarketů, velmi příjemná knihovna a velice příjemný pivovar Howe Sound, který kromě tradičního Pilsnera vaří i speciality, jako například pivo s příchutí banánu a vanilky.

Ve Squamishi jsem strávil dva týdny v dubnu a dva týdny v červenci. Návštěvu však můžu doporučit od půlky května do září, protože celé západní pobřeží je velice deštivé a přestože je tam relativně teplo i v zimě, suchých dnů lze najít mezi zářím a květnem pouze několik. Během července a srpna je v kempu a na skalách docela plno. Když se ale člověk vyhne víkendům, na které najíždějí davy lezců z Vancouveru, dá se zalézt pěkně v klidu a bez návalů v cestě. Naopak, při návštěvě mimo hlavní sezonu je docela vysoká pravděpodobnost, že člověk pod skálou narazí na medvěda nebo že nad ním ve výšce zakrouží nádherný orel mořský.

Squamish, Upper Malammute, Slap and Ticle, 5.10b

Oblast druhá: Smith Rock, Oregon

Státní park Smith Rock je malá oblast v centrálním Oregonu. Centrální Oregon je sice technicky vzato pouští, ale na jaře je to krajina rozsáhlých plání, po kterých se prohánějí koně a skály jsou na nádherném místě u řeky s velmi pestrou faunou i florou. V pozadí se potom majestátně tyčí do výše celoročně zasněžené vrcholky třítisícových sopek v čele s Mt. Hood.

Skály ve Smith Rock jsou sopečného původu, takže se tu míchá několik druhů hornin. Po stranách koryta řeky jsou vysoké bazaltové stěny. Uprostřed oblasti se tyčí až do výše přes 200 m stěny a věže tvořeny z části drolivými vyvřelinami, ale z větší části perfektním, kompaktním a na lezení skvělým sopečným tufem. Tuf je usazený a pod tlakem slisovaný prach, do kterého se sem tam přimíchal pevný kus bazaltu. Nabízí skvělé stěnové lezení, přímé a rovné spáry a zajímavé útvary, jako obrovské kapsy nebo oblé výstupky bazaltu.

Pohled na Smith rock, vlevo vzadu vyčnívá dominanta "Monkey face" s lezecky velmi náročnou údolkou

Odehrála se zde také nemalá kapitola vývoje amerického lezení – ve třicátých letech se zde začaly lézt první tradiční cesty, v osmdesátých poté přišly vůbec první vynýtované, sportovní cesty v severní Americe a poté co sem zavítal v roce 1986 Hainz Zak, se Smith Rock staly celosvětově známou oblastí, kterou navštěvuje rok od roku více a více horolezců. Místní legendou a autorem perfektního průvodce se zhruba 1800 cestami je potom Alan Watts, který tu stál u zrodu amerického sportovního lezení a spolu s dalšími posouval hranice lezeckých možností až do opravdu extrémních obtížností.

Lezení tu opět najde každý – od velice jednoduchých sportovních cest po zábavných kapsách, přes delší sportovní cesty extrémních obtížností, až po vícedélky. Ať už odjištěné, jako nádherná, exponovaná a přeci jednoduchá cesta v jedné z nejvyšších stěn s názvem Wherever I May Roam, nebo tradiční spárové lezení jako excelentní linie Zebra Zion uprostřed stěny zvané Morning glory s poslední čtvrtou délkou v převislé, nádherně exponované, přesto poměrně jednoduché spáře.

Morning Glory, spárou v levé třetině, šikmo doprava v převise zpět doleva vede cesta Zebra Zion - 5.10a, 150m )

Nejlepší na návštěvu je určitě květen, červen a září, ale i v létě se prý dá ve stínu pěkně zalézt. Nepochybně i dříve v dubnu nebo v říjnu se najde spousta suchých dnů – ale pozor, noci jsou chladné. Chce to teplé spodní prádlo. U skal je velmi příjemný kemp i s teplou sprchou a to pouze za $5/osobu a den. Ve dva kilometry vzdálené vesničce je horolezecký obchod s wi-fi zdarma a supermarket.

Poslední délka cesty Zebra Zion

Oblast třetí: Lake Louise, Canmore, provincie Alberta, Kanada

Lake Louise je nádherné horské jezero s překrásnou, smaragdovou barvou. Je pojmenované po dceři královny Viktorie a dnes dává jméno jednomu z nejturističtějších míst v celé Kanadě, malé vesničce a lyžařskému areálu. Nachází se v NP Banff v srdci kanadských Rockies. Jezero je ze všech stran obklopeno neuvěřitelnými stěnami třítisícových hor, které skýtají nespočet obtížných vysokohorských výstupů. Opodál majestátní Mt. Temple se svojí skoro 1800 m vysokou stěnou je opravdu hodnotným horolezeckým výkonem. Vzhledem k drsným Kanadským podmínkám je ve vyšších místech až do konce července a od půlky září spoustu sněhu, takže sezona pro vysokohorské lezení je opravdu krátká.

O to více lidí se potom sbíhá na nepříliš rozsáhlé útesy přímo za jezerem, které jsem si opravdu oblíbil. Jednak díky neobvyklé skále, kterou je ostrůvek křemence uprostřed jinak vápencových Rockies a také díky nádherným výhledům na modré jezero. Lezení je tu jak sportovní, tak tradiční, i když převážně jednodélkové. Křemencová skála tvoří velmi zajímavé útvary, od kapes a různých boulí, až po ostré lištičky ve stěnách nebo přímé spáry – vše však ve velmi pevné a kompaktní skále. Nevýhodou je počet lezců, kterých tu zejména o slunečných víkendech je přespříliš. Další nevýhodou je cena ubytování. Kempy v národních parcích Kanady jsou od $30 na den a místo pro stan. Skvělou alternativou by byl pokoj v nádherném hotelu Chateau Fairmont, který stojí hned na moréně jezera a pokoje se dají pronajmout už od $500 na den.

Lake Louise, cesta Wicked Gravity, 5.11a

Další lezecké oblasti jsou v okolí nedalekého městečka Canmore, kde je spoustu vápencových stěn – často dost členitých, takže ideální volba pro borce, kteří mají rádi lezení po madlech v extrémních převisech. Nejlepší je potom pravděpodobně oblast Brassi Lakes, kde se kromě spousty sportovních cest nachází i několik sportovních vícedélek (až 300 m).

Další oblasti:

O dalších oblastech se tolik rozepisovat nebudu, jen přidávám krátký přehled lezení na západě USA a Kanady. Všechny následující oblasti jsem sice nenavštívil, ale rád bych se tam jednou podíval. Třeba to někomu pomůže s plánováním lezecké dovolené.

Yosemity, Kalifornie – lezení a přírodní krásy na pět hvězdiček. Kromě big wallů se dá i skvěle boulderovat nebo zalézt spoustu kratších a lehčích cest. Yosemity bohužel ale navštíví za rok přes tři miliony lidí a pobyt tak znechucují kromě kolon aut a davů lidí na všech turistických stezkách i v lezeckých cestách, pravidla, podle kterých se dá v kempu zůstat legálně pouze týden (dva týdny za sezonu s přerušením).

Bishop, Kalifornie – pouze přes kopec od Yosemit (autem v létě okolo 200 km) se nachází známá boulderová oblast.

Joshua Tree, Kalifornie – v jižní části Kalifornie se nachází menší oblast s velmi netradičním a specifickým lezením.

Red Rocks, Nevada – kousek za branami města Las Vegas se rozkládá oblast nekonečných možností. Pevný pouštní pískovec nabízí skvělé lezení (především spáry), sucho po celý rok, zatímco v létě horko a v zimě větrno (pouštní bouře) – nejlepší doba na lezení je od půlky března, do půlky května a na podzim.

NP Zion, NP Arches, Indian Creek, Utah – další písečné oblasti, pro které platí to samé co pro Red Rocks. Zion je neskutečně nádherná oblast s mraky big wallů (až zhruba 700 m) a beze všeho docela poctivým lezením – nic pro začátečníky. V jižním Utahu je lezení skoro všude, takže i za branami národních parků na nás stále čeká tisíce ještě nezlezených liníí.

Watchman v NP Zion je jedním z mnoha horolezeckých cílů Utahu

City of Rocks, Idaho – tuto oblast jsem nakonec bohužel nenavštívil, ale několik amerických horolezců o ní hovořilo jako o nejlepším skrytém tajemství.

Devils Tower, Wyoming – na východě státu Wyoming se tyčí do výše okolo 400 m úžasná vulkanická věž, která je tvořena z poměrně pravidelných, obrovských 4-7 úhelníků. Od pohledu parádní lezení.

Bugaboos, Britská Kolumbie, Kanada – Bugaboos, to jsou neuvěřitelné žulové věže v oblasti kanadských Rockies. Solidní žula, nádherné horské cesty, dech beroucí výhledy. Jen to počasí je takové nejisté - srpen by měl být nejlepší.

Vancouver Island, Britská Kolumbie, Kanada – Vancouver Island skrývá velké množství malých oblastí, od pevných pískovcových skal v oblasti u města Nanaimo, po vápencové jeskyně s těžkými, extrémně převislými cestami okolo Horne Lake, až po netradiční lezení na bazaltu v severní části ostrova. Jsou to pěkné oblasti a super lezení vždy na několik dnů, nicméně cestu pouze za lezením bych sem nevážil – zvláště, když kousek dále je úžasný Squamish.

Liberty Bell group - severně od Seattlu, popis na http://www.summitpost.org/liberty-crack/309641

Moraine lake, Valley of the ten peaks

Hore zdar,
Karel

Opět v pohybu

Skoro pět týdnů jsem strávil v Lake Louise – převážně pracovně, ale naštěstí se věci dávají znovu do pohybu. V posledních týdnech bohužel počasí (prý mizerné léto i na kanadské podmínky), práce a vlastní slabá vůle moc nepřáli nějakým výletům a tak jsem se jenom kochal nádhernými sceneriemi a mohutnými skalními stěnami v blízkém okolí. V neděli jsem skončil v práci a nechal si dva dny v Lake Louise na výlety, v pondělí byly opět bouřky a špatné počasí, ale stejně jsem vyrazil na výlet na Big Beehive, což je takový brdek tyčící se asi 600 m nad jezerem Lake Louise. V úterý konečně počasí trochu přálo, tak jsem vyrazil stopem na 14 km vzdálené jezero Moraine lake v údolí Deseti vršků, které je známo jako "dvacetidolarový pohled", protože jezero s horami bylo zobrazeno na zadní straně dvacetidolarové bankovky ze sedmdesátých let. Po návratu z Moraine Lake jsem se chtěl přiblížit trochu Vancouveru, který je asi 800 km daleko a přestože jsem vyrazil jen tak na večer abych se trochu přiblížil, ujel jsem dobrých 350 km až k turistické oblasti u jezera Shuswap. Včera už zbývajících 450 km nebyl problém, potkal jsem spoustu zajímavých lidí a cesta pěkně ubíhala, tak že jsem i bez spěchu byl v sedm ve Vancouveru a dokončil své kolečko stopem o délce asi 7000 km. Ve Vancouveru jsem se potkal s Luckou a Davidem, které znám z lezení v Rockies a zítra spolu a ještě dalšími kamarády vyrážíme na Vancouver Island potrápit svaly na skalách a surfech.Vypadá to, že si konečně užiji pořádného léta, protože ač jsem se před dvěma měsíci pěkně prohřál v Arizoně a Utahu, ještě jsem tenhle rok neměl celý měsíc, kdy bych se nesetkal se sněžením.

Moraine lake a Valley of the ten peaks známé jako "Dvacetidolarový pohled"

Lake Louise, tak trochu jiná vesnice

V neděli 13.6. jsem se vydal z národního parku Glacier ve státě Montana směrem do Kanady. Od nedělního odpoledne jsem nečekal nic dobrého, ale chtěl jsem alespoň překročit hranice a při troše štěstí dojet do Calgary. Po chvilce mi zastavili starší manželé na dlouhém výletě z Floridy a popovezli asi 20 km na hlavní silnici do vesnice Babb. Zprvu to jako obvykle nevypadalo dobře, průjezd asi jednoho auta za tři minuty nevěstil nic dobrého, ale asi třetí auto zastavuje a po krátkém představení a naskočení do obytného minivanu se řítím přímo do národního parku Banff. Zjišťuji, že Kelly se synem Tangierem z Kalifornie už cestují šest týdnů po Státech a mimo jiné jsou horolezci. Večer táboříme v kempu přímo u městečka Banff, děláme velký táborák, protože dřevo bylo zahrnuto v ceně tábořiště a nemusí se kupovat zvláště (sbírání je v národních parcích v Severní Americe vyloučeno) a plánujeme lezení na další den v oblasti Lake Louise – jezera obklopeného třítisícovými horami a známém svou neobyčejnou tyrkysovou barvou a hotelem Chateau Lake Louise.

V pondělí ráno jsme popojeli asi 50 km do Lake Louise a ptáme se na lezení v outdoorovém obchodě. Mimo jiné zahlédnu nálepku "help wanted" a říkám si, že by nebylo špatné zůstat po více jak dvou měsících na cestách zase na jednom místě a vydělat pár dolarů, které nám ku prospěchu stále posilují. S Tangierem vylézáme dvou délkovou sportovku na rozlezení a pak se pouštíme do moc pěkného 5.10ačka po vlastním. Místní skály jsou docela solidní křemenec, takže přidávám do seznamu za poslední měsíc čtvrtou oblast a čtvrtý druh horniny (tuf v Smith rock, žula v Yosemitech, písek v Utahu a křemenec v Banffu). Po lezení zanechávám životopis ve zmíněném obchodu a táboříme v kempu. Kemp v Lake Louise je dokonale oplocený elektrickým plotem, takže má člověk pocit, že na něj medvědi nemůžou, ale přítomné výstrahy o přítomnosti medvědů stejně budí pochybnosti.

V úterý jsem se rozloučil s mými kalifornskými kamarády a vydal se na interview do outdoorového obchodu, vše se daří dobře, Billovi se můj přístup a zkušenosti očividně líbí, ale jelikož nechci zůstat na celou sezonu, práci nedostávám. Zjišťuji ale, že nabírají i v předraženém obchodě s potravinami a na benzínové pumpě. Po další noci v kempu dělám interview v potravinách a okamžitě dostávám práci a ubytování k tomu. Odpoledne se ještě stavím na benzínové pumpě a dohaduji si part-time job na každý čtvrtek a pátek. Přestože mobilita pracovní síly je v Kanadě určitě daleko lepší než v Čechách, pokud chce člověk najít práci, stačí si dobře vytipovat místo a čas. Potřetí tedy dostávám v zemi s více jak osmi procentní nezaměstnaností práci do dvou dnů po příjezdu na dané místo. Ihned poté co jsem se nastěhoval do pěkného apartmánu, který budu sdílet s dalšími 3-5 spolupracovníky jsem se dozvěděl, že je zrovna v jednom z místních restaurantů večeře zadarmo. Doteď jsem nepochopil, co to bylo za akci, ale během asi dvouhodinové večere se vystřídalo asi osm delikátních chodů, od typických amerických hamburgerů až po thajské speciality s mořskými příšerami.

Práce v potravinách je vcelku v pohodě, sice mně jako obvykle vadí špatná organizovanost, nízká produktivita práce a hlavně to, že jsme nuceni se tvářit že pracujeme i když je všechno hotovo a tudíž pak každý přesouvá věci z místa na místo bez jakéhokoliv účelu, ale sezona právě začíná, takže bude práce asi každým dnem více a více. Začal jsem také už dělat na benzínce, kde dělám za pokladnou. Vzhledem k tomu, že je tam poměrně rušno, práce alespoň rychle utíká. Pracuji každý den od tří do jedenácti, takže mám dopoledne volná na lezení a jiné aktivity. Několik dnů jsme lezli u Lake Louise s couchsurferem z provincie Quebec – Francoisem a v pondělí a úterý, když jsem měl v práci volno jsme vyjeli na dvoudenní lezecký výlet do oblasti u města Canmore, kde jsou parádní vápencové skály v nádherné jezerní kotlině – jen ta chata tam chyběla. U Canmoru jsme potkali také dva další čechy – Lucku s Davidem, kteří momentálně zůstávají u mě v Lake Louise a s dalšími minimálně sedmi čechy, kteří tu také pracují v různých hotelech nebo u lanovky tu tvoříme určitě nezanedbatelnou českou menšinu.

Karel

Zločincem v Americe aneb stopování v USA

Předevčírem 13. června jsem opět překročil hranice do Kanady a píši z NP Banff v kanadských Rockies v provincii Alberta. O tom jak jsem se měl v Arizoně, Utahu, Wyomingu a Montaně radši psát nebudu, abych měl taky o čem vyprávět, ale k nahlédnutí je pár fotek v mé galerii a zde je trochu statistiky jak dobře se cestuje po Státech stopem a pár postřehů, které by mohly pomoci případnému cestovateli.

V USA jsem strávil 47 dnů, ujel přibližně 3600 mil (5800 km), jel stopem s 80 lidmi (z toho 12 byly ženy či dívky) a čekal celkem 555 minut, což je v průměru pouhých 7 minut na jízdu za kterou jsem ujel 70 km. Spoustu lidí mě varovalo, že stopovat se nedá, nebo že potkám spoustu divných lidí, ale občas by mě mohli svézt milí indiáni. Nakonec to bylo přesně naopak - potkal jsem jen milé lidi, kteří mi mnohokrát nabídli jídlo nebo ubytování a dvakrát jsem jel s divnými indiány (i když milí a nápomocní byli také). Tito byli z kmene Blackfeet na severu Montany, ale obecně na indiány neplatí moc z místních zákonů a pravidel a oni jsou přesvědčeni, že si můžou dělat ve své zemi cokoliv, takže profitují z Americké ekonomiky, s prací to nepřehání, daně platit nemusí a zákony nedodržují, takže potkat opilého indiána za volantem tady není výjimkou. Celkově ale stopování jde velmi hladce a nejdůležitější jako vždy zůstává mít velký batoh a vypadat jako "student vracející se domů z dovolené".

Původním plánem bylo strávit hodně času lezením, ale nakonec jsem lezl pouze 8 dní ve třech různých oblastech a na třech různých horninách a po zbytek času navštěvoval národní parky či města – navštívil jsem 9 národních parků: Crater lake, Yosemity, Death Valley, Grand Canyon, Zion, Bryce canyon, Grand Teton, Yellowstone a Glacier a jeden státní park – Smith Rock v Oregonu. Z větších měst jsem navštívil Seattle, Portland, San Franciso a Salt lake city, z menších měst bylo nejhezčí Jackson hole ve Wyomingu nebo Springsdale v NP Zion. Mimo jiné jsem byl na nejteplejším i nejchladnějším místě v USA.

A jak to tak vypadá v běžném NP parku?

Vjezd do parku je zpoplatněn většinou 25 dolary za auto nebo 12 dolary za pěšáka (naštěstí jsem musel platit jen dvakrát) – permice do všech parků na rok pro osobní auto je 80 dolarů. Za poplatek každý dostane mapu a noviny. V parku je poté většinou informační centrum se spoustou ochotných rangerů, často muzeum a dvacetiminutový film o přírodě a historii daného parku. Pobyt v kempech je většinou okolo 20 dolarů za místo nebo 5 dolarů pro pěšáka. Ve volné přírodě se smí tábořit pouze na vybraných tábořištích, ale každý musí obdržet "backcountry permit" (povolení do divočiny), které je zadarmo nebo okolo 5 dolarů za noc a člověk musí nahlásit, kudy přesně se bude pohybovat a kde přesně bude spát. Národní park je většinou obklopen oblastí zvanou "National forest", kde je táboření obecně povoleno. V přírodě už člověk musí jenom dávat bacha na medvědy a pumy a při táboření pověsit jídlo na strom. Spoustu turistických stezek je bohužel ale kvůli medvědům nebo sněhu až do pozdního léta zavřených.

Takže až na trochu kontroly "velkého bratra" a spoustu omezení zajištujících bezpečnost průměrného amerického turisty jsou národní parky velice přívětivé. Jen pokrytí Wi-fi by mohli zlepšit – většinou ji tedy mají v informačních centrech, ale nedovolí nikomu zapojit počítač do sítě.

A jací jsou Američané?

Můžu potvrdit několik z obecných pravd, které se o Američanech tradují – ano, Američané jsou opravdu tlustí, ano, USA je policejní stát, ano, někteří lidé nemají páru o tom jak vypadá svět, ano, Američané jezdí všude autem. Když člověk cestuje, potkává ale většinou další cestovatele, kteří často vědí i kde je Česká Republika. Tlustí Američané do hor nechodí a policajti jsou zpravidla milí a to, že je stopování ve většině států nelegální se snaží přehlížet. To že je USA nebezpečná země nemůžu potvrdit a myslím, že si to jen místní vsugerovávají, takže alespoň státy, které jsem projel zůstávají cestovatelům velmi nakloněné. A lidi jako slečna, kterou jsem potkal v Kalifornii jenom přispějí k dobrým příhodám k vyprávění – mimo jiné si myslela, že severní Amerika je USA a jižní Amerika je Mexiko a zbytek je prostě zbytek světa, nebo že USA je jediná země na světě, kde se jezdí na pravé straně silnice.

A kolik to tam stojí?

Při příjezdu z Kanady jsem se cítil skoro jako při cestě na Ukrajinu nebo do Rumunska před několika lety, cenová hladina podstatně nižší než v Kanadě, leč stále vyšší než u nás. O to bolestnější byl návrat zpět do Kanady.

Pokud člověk šetří a nakupuje jídlo mimo národní parky, dá se vyjít s jídlem do 10 dolarů na den, plechovka piva za dolar, lahev vína od dvou. hamburger s hranolkami a kolou ve fastfoodu okolo 5 dolarů, mexické burritos na ulici okolo 3,50. Táboření a národní parky už jsem popsal výše, ve městech se dá velmi pohodlně přenocovat v hostelech, které jsou okolo 20-25 dolarů za postel ve společné místnosti, často však s veškerým servisem a snídaní k tomu. Outdoorové vybavení přibližně za stejné ceny jako u nás (při kurzu 1:20) a hromadná doprava ve městech okolo dolaru za nepřestupní či okolo 3-5 dolarů za přestupní až celodenní lístek.