Idaho-Wyoming-Colorado

Pár doprovodných slov k fotkám a doplnění cestovatelského deníku:

Craters of the Moons, Idaho
Z Kalifornie jsme si to namířili do Wyomingu - za dvěma věhlasnými parky a to Yellowstonem a Grand Tetonem. Od Lake Tahoe je to asi 1000 mil - většinou přes nehostinnou poušť a ve velkém horku. Část cesty zvládáme ve skrytu noci a další den se probouzíme ve státu Idaho nedaleko "Národního monumentu" Craters of the Moons. Jak už název napovídá, v podstatě tam nic není - jen je to oblast, kde tak jednou za 2000 let praskne země a láva vyteče na povrch. Zajímavé je to z mnoha ohledů - například mně přijde zajímavé, že to není v horách, ale jen tak na planinách. navíc s obrovskou rozlohou - památník je dlouhý přes 150 km (750 000 akrů). I když na americké poměry je to normálka. No a nakonec je zajímavé, že se láva časem nezanese pískem a hlínou a nerostou tu ani ty keře, které rostou v pouštích všude okolo. Vypadá to tedy tak jako by tam ta láva vytekla nedávno.

Chodníček přes měsíční krajinu

EBR-I, Idaho
Kousek od kráterů jsme se zastavili u výzkumného ústavu a muzea EBR-I, kde sestrojili "první jaderný reaktor" na světě. Vzhledem k tomu, že Kuba pracuje v Dukovanech měli jsme i vlastního odborného průvodce po muzeu, kam je vstup zdarma. Učebnice sice prý udávají jiné elektrárny jako první jaderné elektrárny (SSSR a Anglie), ale podle toho co tvrdí v EBR, tenhle byl opravdu první - ne jen první, který dodával elektřinu do sítě nebo byl komerční, ale reaktor, který poprvé rozsvítil pět žárovek (1951) a první reaktor, který byl schopný vytvořit více energie než spotřeboval jeho provoz (1953).

Jaderná elektrárna EBR-I

Yellowstone, Wyoming
Yellowstone navštěvuji už podruhé - před dvěma lety jsem tu strávil tři dny a nafotil všechny ty úžasné gejzíry, proto tentokrát už tolik nefotím a doufám, že budu mít větší štěstí na divokou zvěř - přeci jen už cestuji 7 týdnů po národních parcích plných medvědů a ještě jsem žádného neviděl. Nakonec to dopadá ale podobně jako minule a vidíme jen pár jelenů, bizonů a veverky. Bizoni jsou ale super - lidí a aut si nevšímají a promenádují se po silnicích a parkovištích. Jsou tu také dnes pěkně vážení - po milionových stádech tu totiž v roce 1902 zbylo posledních 25 kusů a za posledních sto let ochrany se jejich populace rozrostla na více jak 3000 kusů

Bizon u silnice

Naše trio u yellowstonského Grand Canyonu

Grand Teton, Wyoming

Grand Teton v plné kráse

Grand Teton je podle průvodce nejvýraznější pás hor v celých Rockies. Dominantou je stejnojmenný vrchol, který je známým horolezeckým cílem a dosahuje výšky 4197 m n. m. První den jsme chtěli jít s Kubou a Kristýnou na nějaké sportovní lezení v údolí - informace o lezení tady ale není jednoduché získat a knižní průvodce jsou mizerné. Každý by se měl optat na lezení v kanceláři záchranářů. Ti jsou ale opatrní a asi vypadáme hodně nezkušeně, že nám doporučují jen takovou pidiskalku za jezerem Jenny lake. Při odpovědích na mé otázky o Grand Tetonu jsou ještě opatrnější a doporučují mi, že se to leze dva až tři dny a ať rozhodně jdu nejprve tou nejlehčí cestou. Beru vše s rezervou a promýšlím plány jak tam vylézt. Druhý den máme větší štěstí a potkáváme místního instruktora, který nám doporučuje krásnou sportovní skálu na kopci Blacktail Butte (vápenec). Další ráno startuji na výstup na Grand Teton, Kubovi ani Kristýně se už na kopce nechtělo a tak jdu sám - respektive začínám s jedním američanem, který ale po několika set metrech nezachytil tempo a odpadl. Od auta na vrchol je to 2100 m převýšení, nejednoduší cesta je Owen-Spalding route, 5.4, takže spíš strmější cesta a opravdového lezení tam moc není. Po měsíci lezení už tuším jak můžu být rychlý, ignoruji stařecké řeči místních záchranářů a vyrážím tedy od auta po sedmé hodině - jako opět asi poslední na celé hoře. Cesta ubíhá velmi dobře, pěkně se klikatí do jednoho bočního údolí a pak stoupá do sedla Lower Saddle kde jsem po třech hodinách (záchranáři tvrdili 6 hodin, když budu rychlý), většinu cesty (1500 m převýšení) už mám za sebou a tak dávám pauzu a svačinu. Po čtvrt hodině vyrážím dále a začínám potkávat protijdoucí skupinky s horskými vůdci. O třičtvrtě hodinky později dorážím do dalšího sedla (Upper Saddle) kde už začínám potkávat a předcházet skupinky lezoucí na vrchol - je dobře, že tam nebudu poslední, protože by se mi hodilo s někým slanit z vrcholu jednu délku dolů. Předcházím asi 20 lidí a po necelých pěti hodinách od auta stojím na vrcholu. Postupně dochází všichni, které jsem předběhl, každý se mě ptá odkud jsem, všichni se fotíme a všeobecně panuje skvělá nálada. Na vrcholu jsem s ostatními asi hodinu a hurá dolů. V pět mě nabírají dole Týna s Kubou a míříme do Colorada.

Vrchol Grand Tetonu