Příroda a lezení v Toulumne Meadows a Yosemite Valley

Upozornění: části tohoto článku popisují lezení, autor nenese žádnou zodpovědnost za újmu způsobenou čtením tohoto článku. Horolezci, můžete začít číst třetím odstavcem, ostatní přestaňte až vás to přestane bavit:-)

Abych navázal na první příspěvek mého výletu, začnu v Tuolumne Meadows. Tuolumne Meadows je částí národního parkuYosemity, známé hlavně díky svému Yosemitskému údolí s několika obrovskými vodopády a skalními stěnami jako Half Dome nebo El Capitan. Většina návštěvníků míří právě do tohoto údolí – většina národního parku je však vysoko v horách mimo hlavní údolí.

Okolí Tuolumne Meadows má tedy v létě dvě hlavní přednosti – není tak přeplněné jako údolí a je tam podstatně chladněji. Ne, že by se v údolí nedalo vydržet, ale letní denní teploty jsou běžně vysoko nad 30°C, což pro nás horolezce je už příliš. Silnice se klikatí přes hory až do Tioga pasu, který má téměř 3000 m n. m. (9945 stop). Kousek za Tioga pasem, za hranicemi parku, jsme každý den spali (spíme v autě abychom nemuseli platit za kemp a mimo hranice parku to není regulované). Každý večer výhled na jezero a úplně jasnou oblohu daleko od civilizace, navíc v takové nadmořské výšce docela slušná aklimatizace pro nějaké sportovní výkony.

Dog Lake - kousek od silnice, přesto jsme tu sami

Samotná oblast Tuolumne Meadows, jak už název napovídá, se jmenuje podle luk "alpského charakteru" v této nadmořské výšce v celé Sierra Nevadě ojedinělých. Tudy protéká Tuolumne river a charakterem mi připomíná Teplou Vltavu, která kličkuje přes šumavské louky. O kus dále padá Tolumne river do hlubokého kaňonu a do přehrady Hetch-Hetchy reservoir, která je zásobárnou pitné vody, pro celé, více jak 300 km vzdálené, San Francisco. Všudypřítomné nápisy "California is in a drought" napovídají, že v Kalifornii to je s vodou problém a většina oblastí je právě závislá na vodě ze Sierra Nevady. Všude v lesích i na loukách to žije, není problém potkat stádo jelenců ušatých, případně i medvěda černého (takové štěstí jsme zatím neměli).

Stádo Jelenců ušatých na Tuolumne Meadows

Oblast Tuolumne je plná takzvaných dómů – kopulovitých žulových vrcholů, vybroušených do svého tvaru ledovci. A vylézt na některé tyto Domy byl náš prví cíl. Po krátké aklimatizaci jsme se s Pepou vrhli na několik lehčích, přesto krásných klasických cest. První delší cesta byla South Crack na Stately Pleasure Dome – 5.8R, 150 m. Krásná to lehká spára, kterou následovalo stěnové lezení s nižší obtížností zato podstatně delšími odlezy. Druhá delší byla klasika zařazená mezi 50 Classic Climbs of North America a to Regular Route na Fairwiev Dome - 5.9, 270 m – kvůli popularitě cesty byly před námi sice tři lanová družstva a za námi další dvě, ale všichni měli tempo tak akorát, takže nikdo nikoho nebrzdil. Horší to bylo na protějším Daff Domu, kde jsme si vybrali populární cestu West Crack 5.9, 180 m kde jsme čekali pět hodin než jsme vůbec mohli začít lézt. Nu v mezičase jsme si alespoň vylezli krásnou prstovou spáru Bombs over Tokyo 5.10c, 30 m a poté rychle přeběhli West Crack - nejdříve žábovačku, potom parádní převis po madlech a pak rozšiřující se spáru od žáby na pěst. Krása všeho lezení v okolí Tuolumne spočívá v naprosto solidní, pevné žule, pěkných – dobře zajistitelných spárách, občas tu najdete převísek, ale i spousta křemencových krystalů, coby stupů okolo spár nebo ve stěnovém lezení. To vše v horském prostředí se skvělými výhledy na okolní dómy, jezera, lesy a luka. A co teprv ty stromy – k těm se ještě vrátím:-)

Předposlední den v Tuolumne nám konečně jedna Rangerka vysvětlila, že jezdit bez SPZky není "v pohodě", respektive z toho nejprve udělala velký problém, ale poté jsem jí vše vysvětlil a ona se slovy "já teď odjedu a jako, že jsem vás nikdy nepotkala" nás nechala být. Další zastávka byla tedy Mariposa a registrace auta, která tentokrát proběhla v pohodě, respektive s polovičním poplatkem než po mně chtěli minule. Takže už máme krásnou novou SPZku a křižujeme kalifornské dálnice jedna radost. Než jsme odjeli z Tuolumne nemohli jsme ale vynechat cestu Third Pillar of Dana, 5.10b, 220 m. Mt. Dana je jednou z místních dominant (necelých 4000 m n. m.), tak jsem se těšil jak vylezeme na nejvyšší kopec v těchto končinách po nádherné cestě, která se tyčí vysoko nad údolí. Přestože jsme měli vše nastudované do detailu, spletli jsme si kóty a cesta skončila "už" asi v 3500 m n. m. Stálo to však za to, k cestě se nejdříve musí seběhnout z vrcholového plata kus dolů, ale pak vede po velmi exponovaném pilíři téměř kolmou stěnou (poslední délka i převislá) systémem spár až na vrchol. Toť vše, jedem do údolí...

Toto je Third Pillar of Dana - vysoko nad Mono Lake

Jack v South Face na Washington Column

Další 4 dny jsem strávil lezením se skvělou partou kluků z Campu 4. První den jsme šli bouldrovat, vzali jsme to vcelku odpočinkově a prošli jsme celý les zkoušením různých boulderů. Navíc jsem se seznámil s Jackem, který měl podobné ambice i zkušenosti jako já a dohodli jsme se na další den na "nejlehčí bigwall" v Yosemitech - cestu South Face na Dominantu Washington Column, 5.8, C1, 370 m, 11 délek. Washington Column se tyčí kolmo nad údolím přímo naproti Half Domu. Šli jsme nalehko, tzn, každý 2,5 litru vody, nějaké jídlo, bundu a čelovku a pár dalších drobností nutných na jištění (asi tak deset kilo:-)). Budíček na půl šestou, v sedm už stojíme na začátku cesty a začínáme se rychle posouvat kupředu, první dvě délky vyběhneme jako nic, jen ve třetí délce špatně tipneme variantu a místo 5.10a, které jsem chtěl lézt volně nalézám do 5.11?, kterou musím hákovat. Trošku nás to zbrzdí, ale o chvíli později stojíme pod Korovým převisem kde je traverz po nýtech. Průvodce o této délce praví, že pomalejší dvojky tu stráví skoro celý den, nám to trvá dohromady zhruba hodinu a už jsme v patách dvojce, která spala na nástupu a začínala o dvě hodiny dříve. Tím začínají hodiny čekání, které ale prokládáme skvělým lezením po téměř kolmé stěně - občas nutno hákovat, ale vše co je 5.10 a lehčí lezeme volně. S nabývajícími metry mizí detaily mezi stromy a nám se zdá, že rušné Yosemitské údolí je úplně prázdné. Po 12 hodinách lezení (devět bez stopčasů:-)) stojíme na vrcholu a fotíme se se severozápadní stěnou Half Domu. Kluci, kteří lezli před námi nám pomáhají najít sestupovou trasu a po hodině chůze se už zavodňujeme u auta. Vydařený to den. Další den se skoro nehnu, vyřizuji něco na internetu a dávám koupel v řece. Pro tento týden poslední den v Yosemitech jdeme s Jeffem a Ronniem lézt na základnu El Capitana, dáváme tři krásné 50-60 m dlouhé cesty: Sacharer Cracker 5.10a, Moby Dick 5.10a a Salathé Wall 5.10c - všechno krásné a čisté pětihvězdičkové spáry. Po lezení skočit do řeky, vyprat prádlo v prádelně a jedem do San Francisca vysadit Pepu a nabrat Kristýnu s Kubou.

Karel, Jeff, Ronnie pod El Capem

Fotky jsou tradičně na https://picasaweb.google.com/horinekk

Do dnešního dne (27.7.) jsme s Kristýnou a Kubou projeli národního parky Seqoia a Kings Canyon a jsem tak znovu v Yosemitech. Kings Canyon mi nepřišel nic moc, ale Seqoia byla supr, kdo má rád stromy, těšte se na fotky:-)