Lake Louise, tak trochu jiná vesnice

V neděli 13.6. jsem se vydal z národního parku Glacier ve státě Montana směrem do Kanady. Od nedělního odpoledne jsem nečekal nic dobrého, ale chtěl jsem alespoň překročit hranice a při troše štěstí dojet do Calgary. Po chvilce mi zastavili starší manželé na dlouhém výletě z Floridy a popovezli asi 20 km na hlavní silnici do vesnice Babb. Zprvu to jako obvykle nevypadalo dobře, průjezd asi jednoho auta za tři minuty nevěstil nic dobrého, ale asi třetí auto zastavuje a po krátkém představení a naskočení do obytného minivanu se řítím přímo do národního parku Banff. Zjišťuji, že Kelly se synem Tangierem z Kalifornie už cestují šest týdnů po Státech a mimo jiné jsou horolezci. Večer táboříme v kempu přímo u městečka Banff, děláme velký táborák, protože dřevo bylo zahrnuto v ceně tábořiště a nemusí se kupovat zvláště (sbírání je v národních parcích v Severní Americe vyloučeno) a plánujeme lezení na další den v oblasti Lake Louise – jezera obklopeného třítisícovými horami a známém svou neobyčejnou tyrkysovou barvou a hotelem Chateau Lake Louise.

V pondělí ráno jsme popojeli asi 50 km do Lake Louise a ptáme se na lezení v outdoorovém obchodě. Mimo jiné zahlédnu nálepku "help wanted" a říkám si, že by nebylo špatné zůstat po více jak dvou měsících na cestách zase na jednom místě a vydělat pár dolarů, které nám ku prospěchu stále posilují. S Tangierem vylézáme dvou délkovou sportovku na rozlezení a pak se pouštíme do moc pěkného 5.10ačka po vlastním. Místní skály jsou docela solidní křemenec, takže přidávám do seznamu za poslední měsíc čtvrtou oblast a čtvrtý druh horniny (tuf v Smith rock, žula v Yosemitech, písek v Utahu a křemenec v Banffu). Po lezení zanechávám životopis ve zmíněném obchodu a táboříme v kempu. Kemp v Lake Louise je dokonale oplocený elektrickým plotem, takže má člověk pocit, že na něj medvědi nemůžou, ale přítomné výstrahy o přítomnosti medvědů stejně budí pochybnosti.

V úterý jsem se rozloučil s mými kalifornskými kamarády a vydal se na interview do outdoorového obchodu, vše se daří dobře, Billovi se můj přístup a zkušenosti očividně líbí, ale jelikož nechci zůstat na celou sezonu, práci nedostávám. Zjišťuji ale, že nabírají i v předraženém obchodě s potravinami a na benzínové pumpě. Po další noci v kempu dělám interview v potravinách a okamžitě dostávám práci a ubytování k tomu. Odpoledne se ještě stavím na benzínové pumpě a dohaduji si part-time job na každý čtvrtek a pátek. Přestože mobilita pracovní síly je v Kanadě určitě daleko lepší než v Čechách, pokud chce člověk najít práci, stačí si dobře vytipovat místo a čas. Potřetí tedy dostávám v zemi s více jak osmi procentní nezaměstnaností práci do dvou dnů po příjezdu na dané místo. Ihned poté co jsem se nastěhoval do pěkného apartmánu, který budu sdílet s dalšími 3-5 spolupracovníky jsem se dozvěděl, že je zrovna v jednom z místních restaurantů večeře zadarmo. Doteď jsem nepochopil, co to bylo za akci, ale během asi dvouhodinové večere se vystřídalo asi osm delikátních chodů, od typických amerických hamburgerů až po thajské speciality s mořskými příšerami.

Práce v potravinách je vcelku v pohodě, sice mně jako obvykle vadí špatná organizovanost, nízká produktivita práce a hlavně to, že jsme nuceni se tvářit že pracujeme i když je všechno hotovo a tudíž pak každý přesouvá věci z místa na místo bez jakéhokoliv účelu, ale sezona právě začíná, takže bude práce asi každým dnem více a více. Začal jsem také už dělat na benzínce, kde dělám za pokladnou. Vzhledem k tomu, že je tam poměrně rušno, práce alespoň rychle utíká. Pracuji každý den od tří do jedenácti, takže mám dopoledne volná na lezení a jiné aktivity. Několik dnů jsme lezli u Lake Louise s couchsurferem z provincie Quebec – Francoisem a v pondělí a úterý, když jsem měl v práci volno jsme vyjeli na dvoudenní lezecký výlet do oblasti u města Canmore, kde jsou parádní vápencové skály v nádherné jezerní kotlině – jen ta chata tam chyběla. U Canmoru jsme potkali také dva další čechy – Lucku s Davidem, kteří momentálně zůstávají u mě v Lake Louise a s dalšími minimálně sedmi čechy, kteří tu také pracují v různých hotelech nebo u lanovky tu tvoříme určitě nezanedbatelnou českou menšinu.

Karel

Zločincem v Americe aneb stopování v USA

Předevčírem 13. června jsem opět překročil hranice do Kanady a píši z NP Banff v kanadských Rockies v provincii Alberta. O tom jak jsem se měl v Arizoně, Utahu, Wyomingu a Montaně radši psát nebudu, abych měl taky o čem vyprávět, ale k nahlédnutí je pár fotek v mé galerii a zde je trochu statistiky jak dobře se cestuje po Státech stopem a pár postřehů, které by mohly pomoci případnému cestovateli.

V USA jsem strávil 47 dnů, ujel přibližně 3600 mil (5800 km), jel stopem s 80 lidmi (z toho 12 byly ženy či dívky) a čekal celkem 555 minut, což je v průměru pouhých 7 minut na jízdu za kterou jsem ujel 70 km. Spoustu lidí mě varovalo, že stopovat se nedá, nebo že potkám spoustu divných lidí, ale občas by mě mohli svézt milí indiáni. Nakonec to bylo přesně naopak - potkal jsem jen milé lidi, kteří mi mnohokrát nabídli jídlo nebo ubytování a dvakrát jsem jel s divnými indiány (i když milí a nápomocní byli také). Tito byli z kmene Blackfeet na severu Montany, ale obecně na indiány neplatí moc z místních zákonů a pravidel a oni jsou přesvědčeni, že si můžou dělat ve své zemi cokoliv, takže profitují z Americké ekonomiky, s prací to nepřehání, daně platit nemusí a zákony nedodržují, takže potkat opilého indiána za volantem tady není výjimkou. Celkově ale stopování jde velmi hladce a nejdůležitější jako vždy zůstává mít velký batoh a vypadat jako "student vracející se domů z dovolené".

Původním plánem bylo strávit hodně času lezením, ale nakonec jsem lezl pouze 8 dní ve třech různých oblastech a na třech různých horninách a po zbytek času navštěvoval národní parky či města – navštívil jsem 9 národních parků: Crater lake, Yosemity, Death Valley, Grand Canyon, Zion, Bryce canyon, Grand Teton, Yellowstone a Glacier a jeden státní park – Smith Rock v Oregonu. Z větších měst jsem navštívil Seattle, Portland, San Franciso a Salt lake city, z menších měst bylo nejhezčí Jackson hole ve Wyomingu nebo Springsdale v NP Zion. Mimo jiné jsem byl na nejteplejším i nejchladnějším místě v USA.

A jak to tak vypadá v běžném NP parku?

Vjezd do parku je zpoplatněn většinou 25 dolary za auto nebo 12 dolary za pěšáka (naštěstí jsem musel platit jen dvakrát) – permice do všech parků na rok pro osobní auto je 80 dolarů. Za poplatek každý dostane mapu a noviny. V parku je poté většinou informační centrum se spoustou ochotných rangerů, často muzeum a dvacetiminutový film o přírodě a historii daného parku. Pobyt v kempech je většinou okolo 20 dolarů za místo nebo 5 dolarů pro pěšáka. Ve volné přírodě se smí tábořit pouze na vybraných tábořištích, ale každý musí obdržet "backcountry permit" (povolení do divočiny), které je zadarmo nebo okolo 5 dolarů za noc a člověk musí nahlásit, kudy přesně se bude pohybovat a kde přesně bude spát. Národní park je většinou obklopen oblastí zvanou "National forest", kde je táboření obecně povoleno. V přírodě už člověk musí jenom dávat bacha na medvědy a pumy a při táboření pověsit jídlo na strom. Spoustu turistických stezek je bohužel ale kvůli medvědům nebo sněhu až do pozdního léta zavřených.

Takže až na trochu kontroly "velkého bratra" a spoustu omezení zajištujících bezpečnost průměrného amerického turisty jsou národní parky velice přívětivé. Jen pokrytí Wi-fi by mohli zlepšit – většinou ji tedy mají v informačních centrech, ale nedovolí nikomu zapojit počítač do sítě.

A jací jsou Američané?

Můžu potvrdit několik z obecných pravd, které se o Američanech tradují – ano, Američané jsou opravdu tlustí, ano, USA je policejní stát, ano, někteří lidé nemají páru o tom jak vypadá svět, ano, Američané jezdí všude autem. Když člověk cestuje, potkává ale většinou další cestovatele, kteří často vědí i kde je Česká Republika. Tlustí Američané do hor nechodí a policajti jsou zpravidla milí a to, že je stopování ve většině států nelegální se snaží přehlížet. To že je USA nebezpečná země nemůžu potvrdit a myslím, že si to jen místní vsugerovávají, takže alespoň státy, které jsem projel zůstávají cestovatelům velmi nakloněné. A lidi jako slečna, kterou jsem potkal v Kalifornii jenom přispějí k dobrým příhodám k vyprávění – mimo jiné si myslela, že severní Amerika je USA a jižní Amerika je Mexiko a zbytek je prostě zbytek světa, nebo že USA je jediná země na světě, kde se jezdí na pravé straně silnice.

A kolik to tam stojí?

Při příjezdu z Kanady jsem se cítil skoro jako při cestě na Ukrajinu nebo do Rumunska před několika lety, cenová hladina podstatně nižší než v Kanadě, leč stále vyšší než u nás. O to bolestnější byl návrat zpět do Kanady.

Pokud člověk šetří a nakupuje jídlo mimo národní parky, dá se vyjít s jídlem do 10 dolarů na den, plechovka piva za dolar, lahev vína od dvou. hamburger s hranolkami a kolou ve fastfoodu okolo 5 dolarů, mexické burritos na ulici okolo 3,50. Táboření a národní parky už jsem popsal výše, ve městech se dá velmi pohodlně přenocovat v hostelech, které jsou okolo 20-25 dolarů za postel ve společné místnosti, často však s veškerým servisem a snídaní k tomu. Outdoorové vybavení přibližně za stejné ceny jako u nás (při kurzu 1:20) a hromadná doprava ve městech okolo dolaru za nepřestupní či okolo 3-5 dolarů za přestupní až celodenní lístek.

West coast "climbing" trip

A je tu další zpráva z cest:

26.4. jsem odjel ze Squamishe a po dvou dnech ve Vancouveru jsem překročil hranice a během následujících tří týdnů se dostal přes Washingtonu, Oregon a severní Kalifornii až do Yosemit. Projel jsem přes metropolitní oblasti podél Pacifiku do Seattlu, poté přes Olympii až do Portlandu odkud jsem se vydal za lezením do centrálního Oregonu. Projel jsem nádhernou krajinou, okolo pásu hor a sopek, které jsou všechny přibližně 160 km od pobřeží, až do státního parku Smith rock. Ze Smith rock jsem se vydal po týdnu skvělého lezení a zábavy do národního parku Crater lake a San Franciska - většina lidí doporučuje San Francisco jako jedno ze dvou pěkných měst v Americe (druhé by měl být New York) a opravdu to stálo za to. Z Frisca už to byl jen kousek do Yosemit, kde jsem právě teď a po dnu lezení ve spodní části známé, kilometr vysoké stěny El Capitan odpočívám v Yosemite lodge přímo pod nejvyšším vodopádem v severní Americe. Cestuji stopem a jde to jak po másle, celkem jsem zatím jel s 24 lidmi a souhrnná doba čekání bude kratší jak hodina. A teď trochu k jednotlivým zastávkám:

Seattle:
Vcelku přívětivé město s parádním tržištěm a pár historickými budovami, které tu stojí od rozkvětu Seattlu na konci 19. století - během zlaté horečky na Aljašce. Okolo tržiště je i ve všední dny poměrně rušno, spoustu muzikantů a nejstarší kavárna Starbucks, kterých je tu nyní v každém městě desítky. Do Seattlu jsem přijel s kamarádkou Estelle se kterou jsme dva dny surfovali na gauči u slacklinera Adama a jeho přítelkyně Mirandy, která nás provedla městem a vzala na více jak 200 m vysokou Space needle.
Estelle se vracela do Vancouveru a já pokračoval sám. Na jednu stranu je těžké cestovat rozlehlými metropolitními oblastmi, kde je jedno město nalepené na druhé po stovky kilometrů, ale na druhou stranu je ve Washingtonu tak levná hromadná doprava, že stopovat nemá cenu - nejdelší úsek, který jsem překonal jedním autobusem byl Olympia - Longview, což je asi 120 km a stálo mě to přesně jeden dolar.


Portland:Centrum Portlandu je mnohem přívětivější než centrum Seattlu nebo Vancouveru. Bloky domů jsou tu netradičně čtvercové a menší, ulice jsou také užší než v ostatních amerických městech a občas nějaké náměstí je pro turisty vždycky přínosem. Zrovna jsem zastihl manifestaci za legalizaci marihuany a tradiční sobotní trh, takže o zábavu bylo postaráno.

Smith rock:1.5. jsem lehce dostopoval do státního parku Smith rock, kde jsem měl sraz s kamarády Yannickem, Nicol, Alex, Wallisem a Sárou z Kanady z Victorie. Kemp ve Smith rock je přívětivý a není přelidněný, skály jsou parádní a počasí většinou příznivé. Podstatně nižší cenová hladina než v Kanadě mě také těší a tak si týden lezení opravdu užívám. Skály v parku Smith rock jsou považovány za oblast, kde bylo vyvinuto americké sportovní lezení a rok od roku jsou více a více populární. Přesto si oblast zachovává tradiční charakter, klasifikace cest je poměrně přísná a s nýty to tu rozhodně nepřehání. Když nalezu do nějaké cesty aniž bych měl cvaklý první nýt občas se někdo zastaví a já slyším konverzaci: "That's that crazy czech guy - have you seen The Sharp end?" (Vysvětlení: Film The Sharp end nás proslavil mezi všemi horolezci v Americe, český horolezec je tady vnímán jako lezec, který leze na boso a bez jištění na pískovcové věže ze kterých pak skáče na další skály)

Po pěti dnech lezení kamarádi odjíždějí a já zůstávám na sobotní "The Spring thing", den určený k uklizení parku a opravě turistických stezek zakončený večeří, párty, tombolou a show Allana Watse, který víc než kdo jiný přispěl k vývoji sportovního lezení v Americe. Práce byla náročná, ale jen na pár hodin. Párty zato byla dlouhá a tombola bohatá, takže můj už tak dost těžký batoh dostává dalších alespoň půl kila závaží.

Crater lake:Ze Smith rock jsem se vydal do národního parku Crater lake - opravdu nádherné jezero na vrcholu sopky. Jezero je poměrně unikátní a určitě stojí za návštěvu. Těšil jsem se, že si půjčím lyže a udělám si výlet okolo, ale nejbližší půjčovna je bohužel asi 120 km od jezera, takže hned večer odjíždím do Klamath Falls.
Detaily a zajímavosti o jezeru jsou pěkně popsány v článku http://en.wikipedia.org/wiki/Crater_Lake Mimo jiné je tam pěkně popsáno jak z něj udělali nejhlubší jezero na světě:-)


San Francisco:Spoustu turistických atrakcí, pěší zóny, unikátní mosty, trochu málo historie a poměrně malá rozloha činí ze San Francisca na západním pobřeží USA turistickou destinaci číslo jedna. Ubytovací kapacity praskají ve švech, všechny hostely plné, ale naštěstí Adelaide hostel na Taylor@Post má nasmlouvané pokoje v okolních hotelech, takže za hostelovou cenu $25 dostávám privátní pokoj v sousedním hotelu. Mrknu na couchsurfing.org a zjišťuji, že právě přijeli a na prohlídku města se společně vydávají Benny a Simon a tak se další den přidávám také - docela náhoda, protože s Bennym už jsme se potkali ve Vancouveru. Zakupujeme třídenní lístek na hromadnou dopravu a vydáváme se historickým "Cable car" přes město. Centrum je na poměrně prudkém kopci, takže "Cable car" je tramvaj přichycená na kabel, který je schovaný pod vozovkou a jelikož je to poměrně starý stroj, tak kabel občas "ztratí" a musí se vrátit na poslední rovnou křižovatku. Vozidlo je ovládáno dvěma řidiči nebo spíš brzdiči, kteří ovládají brzdy na každém konci vozidla. Projíždíme okolo velmi prudké a pěkné ulice Lombard street až k Fisherman's wharf, kde je vystaveno spoustu historických plavidel. Následně se vydáváme ke Golden gate bridge odkud kvůli ruchu šestiproudové silnice rychle utíkáme do Golden gate parku, který je značeně přívětivější. Večer ještě navštívíme Civic plaza s městským kapitolem, který je dokonce vyšší než národní kapitol ve Washingotonu, Čínské město které patří k nejstarším čínským čtvrtím v Americe a Downtown se spoustou výškových budov a zajímavé architektury. Následující den ještě navštívím pár dalších zajímavostí a pozdě odpoledne odjíždím do Yosemit - stopování jde jako obvykle hladce a tak se dostávám ještě ten den po asi 250 km kousek před hranice parku, což je naprosto ideální pozice.

Karel

Apríl v Britské kolumbii

Tak koukám, že jsem dlouho nenapsal, tak to trochu shrneme:

Po Olympiádě jsem se přesunul na týden na Paralympiádu do Whistleru, kde jsem pracoval chvíli ve Whistler Olympic parku, tzn. že jsem měl šanci shlédnout všechny možné běžkařské závody, a pak pár dnů na „Medals plaza“, kde sice nebylo moc práce, zato každý den koncert a předávání medailí – a že jich na Paralympiádě bylo požehnaně (v každém sportu ženy/muži a kategorie sedící/stojící/zrakově postižení). Whistler je pěkná vesnice a údajně největší lyžařský areál v severní Americe, tak jsem neodolal a jeden vysluněný den jsem se vydal lyžovat. Proti evropským areálům Whistler velký rozhodně není, ale určitě převyšuje počet strmých, boulových terénů a možností freeridu, což je opravdu paráda.

-

Po Paralympiádě jsem se stavil cestou do Vancouveru ve Squamishi abych okoukl místní proslulou lezeckou oblast se 600 m vysokým žulovým masivem „Chief“. Následující týden počasí moc nepřálo a tak jsem trávil čas ve Vencouveru plánováním a poznáváním města. Na začátek dubna jsme se dohodli s několika kamarády na výlet na „Sunshine coast“, kam jsme následně vyrazili. Jeli jsme v pěti autem, cesta z Vancouveru je asi na tři hodiny a jede se dvěma trajekty. Sunshine coast je vyhlášená rekreační oblast s horami, jezery, zálivy, turistickými stezkami a údajně lepším počasím než které panuje ve Vancouveru. Původně to vypadalo dost nadějně když po odjezdu z deštivého Vancouveru jsme za mořem zahlédli slunko, ale nakonec nám počasí moc nevycházelo. V plánu jsme měli projít nejobtížnější část „SCT“ (Sunshine coast trail) s vrcholem Troubridge mountain, který je více jak 1300 m nad mořem. Cesta to byla moc hezká, mé první seznámení s místní přírodou a deštným pralesem – všechny stromy parádně porostlé mechy, dole moře, špičky hor zasněžené a v mracích...

Bohužel neexistuje pořádná turistická mapa, protože stezky jsou většinou velmi dobře značené. Dokončení části SCT, kterou jsme šli my, bylo ale plánováno až na léto 2010, takže značení bylo ještě nekompletní a přístřešky, které tam měly být ještě nebyly postavené. My ale měli veškeré vybavení na kempování s sebou, takže nás to nijak nerozhodilo. Horší bylo, že jsme neodhadli nadmořskou výšku našeho prvního tábořiště a na druhý den nás čekalo více převýšení, než jsme předpokládali. Na vršcích byl vidět sníh – mysleli jsme, že to bude jen poprašek, ale od sněhové čáry to ještě bylo určitě 300 výškových metrů nahoru, takže na vrchol jsme produpávali přes půl metru sněhu a rychlost chůze byla pravděpodobně menší než 1 km za hodinu. Na vrcholu jsme zjistili, že sníh na druhé straně spolehlivě zakryl veškeré značení, tak nám nezbývalo nic jiného než se vrátit. Někteří z nás (já) čekali jarní počasí a byli na to patřičně vybaveni, jiní (všichni ostatní) moc dobře vybaveni nebyli a tahali s sebou spoustu zbytečností jako spray proti medvědům, zásoby jídla alespoň na měsíc, stoličku na sezení k ohni, speciální stan na uskladnění batohů nebo filtr na vodu. S vodou je to vtipné, ač si myslím, že je tady téměř nejčistší voda na světě, protože prostě do tří světových stran není tisíce kilometrů žádná civilizace, každý se tu bojí pít vodu z potoků v přírodě a filtruje si to speciálním filtrem nebo tabletkami. Několikrát mi říkali, co můžu chytnout za nemoc, ale já tomu slovu naštěstí nerozumím, tak jsem v klidu. Nakonec jsme tedy seběhli dolů do města a šli spát do pěkného hostelu ve městě Powel river. Na konci našeho výletu konečně začalo jaro a na více jak týden bylo pěkné počasí, což byla paráda.

Pár dnů po výletě jsem znovu vypadl z Vancouveru a odjel s jiným kamarádem do Squamishe za lezením, které je tady úplně parádní. Squamish byl vyhlášen nejlepší městem pro outdoorové sporty v Kanadě („Outdoor capital of Canada“) a možnosti jsou tady neuvěřitelné, tak jsem si říkal, že by nebylo špatné tady zůstat na déle. Ze začátku to vypadalo nadějně – parádní počasí,
lezení, příjemní lidé...

Rozdal jsem několik životopisů a hned mě volali z Home depot (obdoba našeho Bauhausu/Obi) jestli můžu přijít na interview. Interview bylo dost trapné a trochu mě znechutilo, nakonec mi stejně nabídli jen půl úvazku a další týden už počasí moc lezení nepřálo, tak jsem začal vymýšlet jiné plány. Už jsem v Kanadě takovou dobu, že i v osmi librovém pytli rýže, který jsem po příjezdu koupil zbývají poslední dvě porce, a Kanaďany už mám docela prokouknuté, tak to chce zas nějakou změnu. Rozhodl jsem se konečně vyrazit do USA, kde se nejprve přidám ke skupině horolezců ve Smith rocks v Oregonu a pak budu cestovat dále na jih a na východ a pak zase na sever:-). Až ke konci minulého týdne mě volali z dalších dvou obchodů, jestli stále sháním práci, ale já stál za heslem „Climb now, work later“ tak jsem odřekl všechny tři práce a plánuji cesty. Ve čtvrtek po parádním lezení těsně nad mořem při kterém jsme zahlídli i orla mořského jsem tu potkal kluka z Čech s přítelkyní z Austrálie, kteří mi nabídli zůstat v jejich bytě, což jsem s radostí přijal. Když jsem si šel na své tábořiště pro stan, tak jsem konečně potkal medvěda, přestože jsem si celý týden říkal, že tu medvědi tak blízko dálnice a města být nemůžou a spal klidně s jídlem uloženým ve stanu. Setkání to ale bylo milé, všiml jsem si ho, když byl tak deset metrů ode mne a ač jsem porušil všechny bezpečnostní opatření a začal vytahovat foťák, tak mě nechal být - asi neměl moc hlad nebo jsem mu zrovna nevoněl. Fotky ale kvůli tmě moc nevyšly, tak doufám, že zas brzy nějakého potkám.

Zítra odjíždím ze Squamishe a mé následující plány jsou tedy:

tento týden Vancouver a odjezd přes Seattle a Olympii do Smith rocks v Oregonu

2.-8.5. Smith rocks

9.-25.5. California – San Francisco, národní parky Yosemite, Sequoia, Joshua tree, Death valley

25.5.-5.6 Nevada – Las Vegas a legendární Red rocks

5.-15.6. Utah – národní parky Zion, Bryce, Moab

15.-25.6. Colorado – ideálně raftování na Coloradu a skály okolo

a pak přes Wyoming (Yellowstone) a Montanu zpět do Kanady do Rockies (národní parky Jasper, Banff a příležitostně nějaká práce) a na konci Července zpět do Vancouveru a pokud zbude čas, tak výlet na Vancouver island.

10.8. bych měl odlétat, pokud Eyjafjallajökull dovolí, do Mnichova a zavítat rovnou do Švýcarska do Saas Almagellu, kde budu do 27.8. chodit po horách s českými astmatiky a pravděpodobně tam zůstanu trochu déle, tak mě můžete očekávat v Čechách okolo půlky září.

Kdyby měl někdo nějaké tipy co po cestě, cestu do zmíněných oblastí nebo si chtěl udělat výlet začátkem září do Švýcarska, tak samozřejmě dejte vědět. Ještě ale zvažuji jiné alternativy, tak se všechno může úplně změnit.

Karel

Co se děje? Kalamita!

Tak tenhle týden je opravdu odpočinkový. Stále jezdím do práce do Cypress, kde uklízíme po Olympiádě. Kromě toho, že práce je docela pohoda - dělají se různé věci a člověk tam najde po Olympiádě spoustu užitečných věcí, tak práce přirozeně stále ubývá - z původního počtu asi patnácti jsme tam po postupném úbytku zbyli jenom dva a práce stále ubývá dál, takže přestože pracovní doba je 8 hodin, tak to tenhle týden zkracujeme každý den o dvě hodiny. No, myslel jsem, že se to zastavilo včera na 2 hodinách v práci, ale vzhledem k tomu, že dnes je kalamita, tak se nepracovalo vůbec, což je tedy škoda, protože to nám asi nezaplatí.

Se sněhem to asi nemohlo dopadnout lépe, během Olympiády nesněžilo, takže jsme nemuseli uklízet, a teď sněží, takže to přikrylo všechen nepořádek, který bychom uklízet museli:-)

Kalamita je tu docela vtipná, dole ve Vancouveru napadlo jen pár milimetrů břečky (nikdy bych nevěřil, že může takovéhle skupenství padat z nebe), ale v horách je prý stopa a půl sněhu. To mi nepřijde zas tolik, myslím, že v českých horách by si s tím lehce poradili, přestože každý má malé auto s nízkým podvozkem. Tady ale každé druhé auto je "malý náklaďák" (truck), který má podvozek dvakrát výš než naše auta a není výjimkou, že má kapotu v úrovni mých ramen, což mi na osobní auto přijde docela vysoko. No a Kanaďané se stejně bojí. O to větší sranda je s kolegou, který je z Austrálie a poprvé viděl sníh až tady. Přestože máme taky truck (i když ne z největších), tak se bojí zaparkovat i v 15 cm čerstvého sněhu a radši zaparkuje o sto metrů dále od baráku na odklizeném parkovišti. Jestli tady ta auta stále porostou, tak jsem na to za pár let opravdu zvědavý. A to v Ontariu je to prý ještě daleko zajímavější - jak místní, tak Ontarijští říkají, že tam opravu každý musí ukázat jak je velký a že na to má (Olino?:-)).

Zítra jedu do Whistleru, kde budu mít práci příští týden až dva, takže se konečně dostanu do pořádných hor a také k Paralympiádě a snad i k lyžování. Za týden by mělo přestat pršet, tak to tam bude paráda.

Karel


17.3.2010
Tak když jsme se další den dostali přes "závěje" do Cypress nestačil jsem se divit. Že stopa a půl je přehnaný údaj, to jsem si myslel, ale ne o tolik... přestože celý den, kdy jsme nepracovali lehce sněžilo, další den začala být na silnici souvislá sněhová pokrývka asi dva kilometry před areálem a se stoupající výškou dosáhla až asi pěti centimetrů. V areálu bylo slabých 30 cm nového sněhu, takže den předtím mohlo být nanejvýš 20-25 cm. A kvůli tomu se nepracovalo.

Cultural Olympiad

Olympijské hry jsou doprovázeny spoustou kulturních akcí - takzvanou Cultural olympiad- vzhledem k pracovnímu vytížení a k tomu, že ve volném čase jsem sledoval spíš olympijské disciplíny než cokoliv jiného, jsem se o mnohých z nich dozvěděl až dost pozdě. Ne že bych musel vidět všechny koncerty a navštívit všechny výstavy, které jsou většinou v době Olympiády zdarma, ale chtěl jsem navštívit alespoň něco.

Prvním krokem který bylo potřeba učinit bylo vytvořit alespoň nějaký volný čas, což vzhledem k tomu, že den i tady má jen 24 hodin nebylo zas tak lehké. Nejvíc času mi přes den zabírá práce, spánek, cesta do práce a jídlo - proto základním bodem úspěchu bylo sloučit tyto čtyři věci v jednu - ač je to trošku nemorální, začal jsem brát spánek v pracovní době jako přirozený doplněk při tvorbě ceny práce na pracovním trhu - on zaměstnavatel zpravidla také nehledí na morální pravidla a snaží se pouze maximalizovat zisk. Vzhledem k tomu, že se práce kterou jsme měli dělat dala udělat za polovinu času, tak se v desetihodinové pracovní době dalo pět hodin pracovat, hodinu jíst - obědy jsme měli zařízené a většinou se dalo ukořistit ještě jedno jídlo na následující den, dvě a půl hodiny spát a o hodinu a půl odejít dříve. Většinou se dalo spát alespoň jednu ze dvou cest autobusem - to znamená další půl hodina a alespoň každý druhý den jsem dokázal usnout na pár hodin i doma. Ne že by to bylo dlouhodobě udržitelné, ale na týden Olympijských her to nebyl takový problém. Alespoň jsem plně pochopil proč se tu nočním směnám říká "graveyard shift" a cítil se v práci jako pravá zombie.

Po návštěvě Skicrossu jsem shlédl v Cypress ještě akrobacii, kde jsme sice neměli žádného závodníka, ale stejně se tam docela pěkně všichni točili a atmosféra byla i díky kapelce z jedné střední školy a mimům v olympijských barvách bezva. Rád bych shlédnul i další dny snowboard paralelní slalom, ale v počasí jaké panovalo by mě ven nikdo nedostal, tak jsem konečně mrkl co se děje ve městě.

Jak už jsem psal - oblíbil jsem si kanadské mince vydané u příležitosti Olympiády - v oběhu je 14 čtvrťáků s obrázky disciplín, tři čtvrťáky "olympijský moment" vydané jako hold vítězství mužů i žen v hokeji v Salt lake city a Cindy Klassen, která vyhrála mnoho medailí v rychlobruslení v Turíně a dvou dolarových mincí zvaných Lucky Loonie - jedna s Inukhsukem a druhá se vzlétající kachnou. Loonie je oficiální název kanadské jednodolarové mince - podle kachny, která je na něm vyobrazena (common loon) a Lucky Loonie se říká těm, které jsou vydávány u speciálních příležitostí od roku 2002, kdy byl jeden dolar zapuštěn do ledu na středu hokejového hřiště v Salt lake city a oba kanadské týmy tam vyhrály zlato. Mimo to taky "looney means crazy", takže je to takový pěkný, bláznivý název...
Bohužel až po půlce olympiády jsem zjistil, že je každý den možnost vyměnit jeden druh těchto mincí před pavilonem mincovny v centru města - fronta na výměnu bývala tak 5-10 minut, takže jsem si tam párkrát počkal a dnes jsem navíc učinil úspěšnou výměnu s jednou slečnou, takže už mám sesbírané všechny kromě curlingu a u-rampy. Kromě fronty na výměnu mincí byly vedle vždy ještě další dvě - jedna na hodinu až dvě, druhá na šest až deset hodin. Ta kratší byla na prohlédnutí výstavy a návštěvu obchodu s mincemi, ta delší na prohlédnutí si olympijských medailí, přičemž je člověk dostal do ruky a mohl se s nimi vyfotit. Bez fotky s medailí se obejdu, ale v sobotu jsem si cestou z práce počkal na tu výstavu - kromě spousty nádherných mincí si člověk mohl vzít do ruky cihlu zlata o hmotnosti 28 liber (skoro 13 kg), což docela něco váží a k vidění byla jedna ze čtyř největších zlatých mincí na světě - hmotnost 100 kg čistého zlata, nominální hodnota 1 milion dolarů, skutečná hodnota přes 4 miliony dolarů - skutečně nádhera.


Jelikož v sobotu byla v Cypress, kde pracuji, už poslední olympijská akce, odpoledne byl velký mejdan - velký byl protože tam bylo spoustu lidí, ale zas takový odvaz to nebyl. No alespoň v tombole jsem vyhrál pamětní minci a jídlo a pití bylo zdarma, ale pivo tady je nejpopulárnější značky "Canadian" což je děsný patok, takže to člověk stejně musel vyřešit po svém.

Po párty rychle uklidit a spát, protože v neděli je poslední den olympiády a muzeí zdarma. A v pondělí začínám dělat denní směny, takže se musím vyhrabat ze hřbitova. Dnes jsem si to namířil do galerie umění - očekávaná fronta 1,5-4 hodiny, skutečná fronta 5 minut. Jo, jít do galerie v době hokejového finále je ten nejlepší čas. Místní samozřejmě moc netuší co je to kultura, takže místní galerie se dá shlédnout za půl hodiny - instalované byly tři výstavy - krajina Britské Kolumbie (Visions of BC), Vnitřek lidského těla (Visceral body) a studie lidského těla od Leonarda da Vinci - originály zapůjčené ze sbírek Alžběty II.

A odpoledne ve městě alespoň sto decibelů, auta troubila, lidé řvali, no, jsou dobří hoši...

Více fotek samozřejmě jako obvykle na Picase...

Karel

Vancouver Olympijský

Chtěl jsem toho napsat víc - o tom jak to vypadá ve městě, které toho (například ve srovnání s Prahou) nemá moc co nabídnout a všechen městský ruch se odehrává pouze v jedné ulici (a když se někde něco děje, tak se čeká fronta klidně 5 nebo 7 hodin), nebo o tom jak to je na olympiádě s lístky a dopravou do olympijských středisek, což asi organizátoři moc nezvládli, nebo o tom jakou mám super práci... Ale čas ani nálada na dlouhé psaní nezbývá, tak je tu alespoň krátký report ze skicrossu. Další napíšu až po dlouhých zimních večerech...


V neděli jsem se chtěl podívat na skicross, vzhledem k tomu, že pracuji v noci a domů to mám z práce asi hodinu a půl cesty tak bych to moc nestíhal, zůstal jsem tedy přes den v Cypress. Ráno jsem si šel na dvě hodinky zdřímnout do voskovacích kabin Rakušanů, kteří jich mají víc než využijí. Po krátkém spánku jsem se se šel projít po celém areálu abych zjistil jak vlastně vypadá za světla a asi v půl deváté jsem šel zaujmout místo na tribunách. Jelikož mám přístup do celého areálu Cypress mountain, dostat se na tribuny není problém, jen to vyžaduje tak třikrát vytáhnout akreditačku, protože kontroly jsou všude. Většinou jsou volné i ty nejlepší sedačky, které jsou vyhrazené pro novináře, kteří ne vždy dorazí. Po chvilce přemýšlení, kde to asi bude nejlepší jsem vyběhl až nahoru do rohu, kde je menší plošina. Vzápětí přišli mladí manželé z Čech, tak jsem je oslovil s dotazem, jestli jsem správně na místě, kde vytvoříme český kotel - odpověď zněla jasně: "máme takovou obrovskou vlajku, jen jí ještě Vláďa Augusta (trenér českého týmu) musí přinést". Byli to kamarádi českého týmu, kteří přijeli na Olympiádu hlavně kvůli skicrossu. Když jsem se zeptal jestli tou vlajkou myslí českou nebo tu punkerskou, byli překvapeni odkud o ní vím a když vím, kde je, zda ji nemůžu přinést a sehnat nějaký tyče - vlajka visela na voskovacích kabinách, tak jsem pro ni doběhl a vzal dva smetáky. Docela jsem se prošel, protože tribuna pro pět tisíc lidí v prudkém svahu není žádné tintítko a odspodu až nahoru vede neuvěřitelných 263 schodů (před týdnem jsme nahoru tahali popelnice). Když jsme roztáhli prapor, přišli ještě další Češi a začali jsme mohutně fandit. Podpořil nás i komentátor, který na nás před startem Zdeňka Šafáře upozornil celé publikum - o to to bylo trapnější, když minutu poté Zdeněk jako jediný z 33 jezdců spadl a s ostudou nepostoupil z kvalifikace. Nevím jestli se o tom psalo v českých mediích, ale při jízdě Tomáše Krause - dvojnásobného mistra světa, vypadala organizace jako na školních závodech - zapomněli mu změřit čas:-) respektive časomíra se při průjezdu cílem nezastavila a zastavila se až o chvíli později. Po protestu českého týmu organizátoři Tomášovi zkrátili čas asi o půl vteřiny, ale pravděpodobně ho měl mít ještě kratší. Tomáš naštěstí alespoň vyhrál jízdu v osmi-finále a tak jsme bouřlivě fandili. Smutné to bylo po čtvrtfinále, kde oba Češi - jak Tomáš, tak Stanley Heyer vypadli a všichni Češi smutně zklamaní posedávali a přestali fandit. Celkově byla však atmosféra výtečná až do finále, kde kousek před cílem spadl kanadský jezdec a jelikož Kanaďané to berou dost vážně, při průjezdu vítěze Schmidta cílem jsem tleskal jen já a pár Švýcarů, což mi přišlo dosti hloupé - zvláště když Schmidt jel naprosto suverénně a vyhrál kvalifikaci i všechna kola, tak si vítězství naprosto zasloužil.
Největší respekt si ode mě získal Nor Groenvold, který skončil třetí - ráno, když jsem několikrát procházel okolo voskovacích kabin a zdravil servismany jak to tak obvykle dělávám, říkal jsem si, proč tenhle servisman má takovou divnou kombinézu - on však po domazání lyží nasadil páteřák a odešel na start. Není obvyklé, že by si závodníci mazali lyže sami, takže jestli dokáže být bronzový s minimální podporou, je jeho výkon obdivuhodný a jestli je tohle základ úspěchu Norů, kteří mají polovinu obyvatel co my a dnes už 18 medailí, tak je to zajímavé.

S tím fanděním a patriotismem to Kanaďani berou dost vážně a občas mi to už nepřijde moc sportovní. Například z televizní rekapitulace hokejového zápasu Kanada-USA to vypadá, že vyhrála Kanada, nebo ze záznamu vyhlášení vítězů dámské rychlo bruslařské třítisícovky je vidět pouze bronzová Kanaďanka

o skicrossu (i o mně) také zde:
http://www.denik.cz/zoh10/skikros-slavil-strhujici-olympijskou-premieru.html

a pár fotek jako obvykle zde:
http://picasaweb.google.ca/horinekk

Karel