4.8.

Děkuji všem za přání k narozeninám a kdyby vás zajímalo jak trávím narozeniny, přidávám krátkou rekapitulaci posledních několika čtvrtých srpnů.

4.8.2004-2007 slavím na vodáckých zájezdech s Honzou Boučkem 2004- Rumunsko, 2005 - Slovinsko, 2006 - Švýcarsko, 2007 - Dánsko (snad poprvé vhozen do řeky -> Gudena)

4.8.2008

?nápověda někdo?

4.8.2009
Bergell, Švýcarsko

Opouštím Kubu s Jožkou, kteří se vrhají na Piz Badila a sám vyrážíím stopem do Bernu a dále do Walliských Alp za Tygrama

4.8.2010
Squamish, Kanada

Pohled ráno ze stanu na Chiefa. S Davem vylézáme cesty Rock On 5.10a + Squamish Butress, 5.10c, dohromady 600 m


4.8.2011
Chamonix, Francie

Pohled ráno ze stanu na Mt. Blanc. S Andrejkou jdeme potom lézt na krátké cesty na Guillande

4.8.2012
Lone Pine, Kalifornie, USA

Pohled ráno z auta na Mt.Whitney - 4418 m n. m - jak zde říkají "highest in the lower 48" aneb nejvyšší hora USA mimo Aljašku. Odpoledne nastupujeme s Kubou prvních 6 km s 1200m převýšením a táboříme u jezera Iceberg Lake. Další den vybíháme ještě 300 výškových metrů a vylézáme cestou East Buttress, 5.7, 300 m na vrchol. Přestože je vrchol extrémně populární a je i obtížné sehnat povolení, na lezení tu nával není a v celé jihovýchodní stěně jsme sami. Parádní den.

Nu a další tři fotky k Mt. Whitney:

Kuba nad Iceberg lake - v dáli dole městečko Lone Pine

Vrchol Mt. Whitney - 4418 m n. m.

Vypasený svišť na vrcholu - ten si žije hodně velkopansky. Není divu, že jim tu říkají "whistle pig".

Yosemite Valley - opět lezení

Pohled na Yosemite Valley z cesty Serenity Crack - přímo "naproti uprostřed" údolí je Middle Cathedral Rock a po hraně vede cesta East Butress

Po odjezdu ze Seqoie míříme do Yosemit. Do Yosemit se těším, i když nemám parťáka na lezení. V Campu 4 se totiž vždycky někdo najde. Taktika je jasná, vyspat se před vjezdem do NP a ráno jet na sedmou do fronty před kemp. V Campu 4 je to totiž jak na Cimrmany a tedy kdo dřív přijde, ten dřív mele. Ráno však dojíždíme trochu později než jsme chtěli a po hodině čekání zjišťujeme, že jsme asi 20 míst nad kapacitu. Budem muset tedy zase odjet. Vyvěšuji ceduli na nástěnku, že sháním parťáka a jdeme s Kristýnou a Kubou lézt na skalky za kemp. Kristýna s Kubou jsou začátečníci, ale mají odhodlání a vcelku jim to i jde. Odpoledne zkoušíme ještě jinou oblast – Pat and Jack Pinnacle, kde jsou úplně super jednodélkové cesty. Vylézám dokonce jednu odjištěnou stěnovou sportovku, což je v Yosemitech věc nevídaná. Dávám se do řeči s klukama, kteří očividně v Yosemitech pracují a na skály vyrazili po práci a ejhle, nejen že mám parťáka na zítřejší Serenity Crack + Sons of Yesterday, ale bylo nám nabídnuto i přespání u nich na podlaze v Yosemite Village.

První délka Serenity Crack - obtížnost délky 5.10a v nejtěžším po "pin scars"

Vše je pro nás jednodušší, ráno vstáváme v šest a ve čtvrt na sedm už stojíme ve frontě v kempu – je však sobota a přestože jsme ve frontě dvě a čtvrt hodiny před otvíračkou jsme téměř poslední kdo dostává místa. Registrace trvá věčnost a tak už mě v kempu hledá Joel s otázkou kde jsem si to vlastně dali sraz. Balím rychle věci a vyrážíme na skály. Nejdřív k Joelovi, ten mi půjčuje kolo a na kolech míříme k Awhwahnee hotelu nad kterým začíná populární Serenity Crack, 5.10d, 120 m na kterou navazuje krásná Sons of Yesterday, 5.10a, 150 m. V cestě je asi většinu lezecké sezony narváno, uprostřed léta však takový problém kvůli horku není. Navíc když začínáme lézt přesně ve 12:00, máme cestu jenom pro sebe. První délka po obávaných "pin scars" (díry po vytlučených skobách) je jak po schodech, druhá také v pohodě a přichází třetí délka za 5.10d. Obávám se, že bude zas po "pin scars", ale je to nádherná čistá prstová spára, skvěle odjistitelná a navíc v ní prsty drží jak přilepené. Vybíháme tedy nahoru a vrháme se do Sons of Yesterday – systému spár čistou skoro kolmou stěnou. Sice mě šeredně bolí nohy, protože jsem si vzal do spár lezečky co mám na sportovky, ale po čtyřech hodinách od nástupu do Serenity Crack už stojíme na vrcholu a vrháme se na slanění. Po slanění procházíme těsně kolem Awhwahnee hotelu (noc za $500 a výše) zrovna když se chystá večeře a americká smetánka se schází ve večerních šatech do zahradní restaurace. No ve špinavejch šortkách, propocenym nátělníku a lanem přes záda nás tam asi nepustí, tak skočíme do řeky a jedem na kolech zpátky k Joelovi a pak pěšky do kempu.

Joel ve druhé délce Sons of Yesterday

Na další lezení se dohaduji s Andreasem - starším chlápkem z Německa, který tu před 25 lety strávil několik prázdnin a vylezl nějaké ty bigwally. Letos si řekl, že si to zopakuje a odjel na měsíc do Yosemit. Dáváme společně East Butress, 5.9 A0, 330 m na Middle Cathedral Rock - další ze série "Fifty Classic Climbs of America"l Cesta je to vcelku pěkná, i když povětšinou dost lehká, ale je přímo naproti přes údolí od El Capitana. Celý den si tak vychutnáváme krásné výhledy. Jak postupuje slunce postupně do západní stěny El Capa, odhalují se struktury a zářezy, které přes den nejsou vidět a El Cap už rozhodně nevypadá jako hladká stěna. Sice lezeme vcelku rychle, ale slunko také a začíná být pěkná výheň - alespoň jsme v cestě zase sami. Dolézáme do 6. - nejtěžší délky, kde je úsek 5.10c stěnového lezení. V dobrých podmínkách by to asi nebyl problém, ale s prolezenýma lezečkama, které mám navíc pohodlné do spár, na slunku, s batohem na zádech a dvaceti friendy okolo krku to není ideální sportovní lezení a u čtvrtého nýtu už kloužu nezastavitelně dolů a v nouzi se chytám presky. Teď je to tedy opravdu už jen 5.9 A0, chytám se ještě jedné presky a soukám se pod převis, který už není tak záludný. Vyběhnout po Cat Walk na vrchol, najít sestupovou trasu (hledání nám trvalo asi hodinu) a už si to štrádujeme do kempu.

Poslední délka Sons of Yesterday - není to krásná spárka?

Druhá klasická cesta co jsme s Andreasem vylezli byl Central Pillar of Frenzy 5.9,165 m (název je paralelou na alpskou cestu Central Pillar of Freney. Frenzy = šílený/zuřivý). Cesta opět naprosto parádní, v téměř kolmé stěně systémem spár od tenoučké prstovky až po širočiny. Podle průvodce má cesta pět délek a má trvat 4-6 hodin. S Andreasovým 70m lanem spojuji ale první dvě a poslední dvě délky a vylézáme cestu s přehledem za 3 hodiny. Akorát tak končíme v 11:00 když slunko začíná pořádně pražit - tento týden se nám tu totiž oteplilo na 35°C a vítr takřka nefouká.

Výhled na Capa z cesty East Butress na Middle Cathedral Rock

Zítra odjíždíme z údolí zase do Tuolumne Meadows, které projíždíme na cestě na sever do národních parků Yellowstone a Grand Teton a tak se loučím s "údolím". V údolí se mi podařilo vylézt několik místních klasik - sice lehčích, ale všechny stály za to. Jeden bigwall - The South Face na Washington Column a rozhodně jsem si to tu užil. Zítra ještě zkusím vylézt nějaké kratší cesty v sektoru Cookie Cliff, ale resty jako El Capitan nebo Half Dome mi zůstávají na příště. Bohužel nebyli parťáci se kterými bych do těchhle stěn mohl jít a také je fakt, že několikadenní lezení na přímém slunci při 35°C by asi takový požitek ani nebyl. Budu sem tedy "muset" zajet ještě alespoň jednou.

.....................

Na vrcholu cesty East Butress

A takové malé předsevzetí - co vylezu až přijedu příště?

The Nose nebo Salathé Wall

RNWF nebo DNWF of Half Dome

West Face of El Cap

The Rostrum

Astroman

nu, abych začal trénovat:-)

Stromy a lesy Seqoie

Vy, pro které je tu příliš písmenek a málo obrázků přejděte na následující odkaz:
https://picasaweb.google.com/horinekk/SeqoiaAVyletNaAltaPeak

Před týdnem v pondělí jsem vyzvednul ve Frisku Kristýnu s Kubou se kterými budu cestovat další měsíc. S Kristýnou pak jdeme oba do školy v Coloradu. Vyřídili jsme pár nezbytností, nakoupili jídlo na další dva týdny a zamířili do asi 300 mil vzdálených národních parků Seqoia a Kings Canyon. Jsou to sice dva národní parky, ale jsou v těsné blízkosti a jsou společně spravovány. Navíc sekvoje jsou i v Kings Canyonu a kaňony i v NP Seqoia, tak to člověk bere jako jeden park.

Hned v úterý jsme obhlídli turistické lákadlo a to sekvoje obrovské v čele regimentu s Generálem Shermanem, což je největší živá "věc" na planetě (největší objem a hmotnost). Ty stromy tu opravdu stojí za to, ta velikost člověku nejdřív ani nepřijde tak zázračná, ale ve chvíli kdy je vidět na chodníku vydlážděná podstava Generála Shermana nebo je vidět nějaký pahýl nebo padlý strom, je to prostě něco.

Vydlážděná podstava Generála Shermana

Pochopil jsem také konečně že "sequoia", která roste v Siera Nevadě není pobřežní příbuzný "redwood", který sice není tak mohutný (objem, hmotnost), ale zato může být podstatně vyšší. Generál Sherman má na výšku totiž "jenom" asi 85 m, zato objem dřeva je 1500 kubíků a hmotnost asi 1200 tun. Na podstavě má 12 m v průměru a 33 m na obvod. Stáří je 2200 let. Sice už neroste do výšky, ale jeden letokruh každý rok přidá na objemu to samé jako plně vzrostlý smrk. Další pěkná věc na místních stromech – a to je stejné jako v Yosemitech je, že jsou často porostlé mechem. Lesy jsou potom takové zelenější a tajuplné:-)

Mechem porostlé borovice

Poslední věc co je tu na stromech supr, jsou uschlé nebo zakrslé stromy na skalách a vrcholcích hor, což je zase podobné jako v Yosemitech. Co může být hezčího než když člověk vyleze nějakou pěknou cestou na vrchol skály a tam je taková pěkná bonsaj nebo krásný pahýl:-) Prostě supr.

Supr stromy

Po úvodním seznámením s místními lesy jsme chtěli vyrazit na výlet. Poptali jsme se na nějaké varianty na odpoledne a vzhledem k tomu, že Kristýna i Kuba říkali, že taky sportují, tak jsme vybrali náročnější výlet na vrchol Alta Peak a docela jsme si dali do těla. Nakonec to čítalo 22 km a 1200 m převýšení. Ale stálo to za to. Cesta vedla pořád lehce do kopce přes krásný les, potom lehkým traverzem po úbočí se super výhledy, ale závěrečná pasáž byla nejlepší. Alta Peak je jako celé pohoří ze žuly, ale tady měla takovou zvláštní načervenalou barvu, navíc ve vrcholové pasáži, vysoko nad hranicí normálního lesa, byl takový starší velmi řídký les zakrslých stromků (včetně sekvojí) a uschlých pahýlů – asi nějaká závětrná zóna, protože vrchol je téměř ve 3500 m n. m. a neumím si představit, že by tyhle stromy vydržely byť jen krkonošské podmínky. Vyfotit výhledy na okolní čtrnáctitisícovky a jezera a rychle dolů.

Kristýna s Kubou na vrcholu Alta Peaku

Rozkvetlá zahrada v NP Seqoia

Středu jsme vzali pohodověji – navštívil jsme druhý "háj sekvojí" v čele s Generálem Grantem, který je nejširším stromem na planetě. V háji Generála Granta bylo těch opravdu velkých sekvojí daleko více i přesto, že jich tu bylo ještě před sto lety spoustu pokáceno jen kvůli dřevu. Odpoledne jsme strávili u turistického Hume Lake a odjeli do Kings Canyonu. Krása Seqoie a Kings Canyonu spočívá také v tom, že nejsou tak turistické jako některé další parky (Grand Canyon, Yosemite, Yellowstone) a minimálně mimo víkendy tu tedy nedupe hlava na hlavě. Přívětivější jsou tu i ceny a člověk tak může najít kemp zadarmo kousek u cesty hned před vjezdem do parku. Ušetří nám to tedy trochu starostí při hledání noclehu. Tak jak jsem si NP Seqoia užil, tak mě Kings Canyon trochu zklamal. Ano, je to hluboký kaňon se skalami okolo, ale není zas až tak hluboký (jako Grand Canyon) nebo ty skály nejsou až tak kolmé (jako Yosemite) aby to mohlo konkurovat ostatním unikátním americkým národním parkům. Jeden běh – ano opravdu jsem běžel (15 km) - k Mist Falls a jedem do Yosemit. Už se těším, v Yosemitech jsem totiž už jako doma a doma je přeci nejlíp:-)

Generál Grant a jeho nepravidelná koruna

Příroda a lezení v Toulumne Meadows a Yosemite Valley

Upozornění: části tohoto článku popisují lezení, autor nenese žádnou zodpovědnost za újmu způsobenou čtením tohoto článku. Horolezci, můžete začít číst třetím odstavcem, ostatní přestaňte až vás to přestane bavit:-)

Abych navázal na první příspěvek mého výletu, začnu v Tuolumne Meadows. Tuolumne Meadows je částí národního parkuYosemity, známé hlavně díky svému Yosemitskému údolí s několika obrovskými vodopády a skalními stěnami jako Half Dome nebo El Capitan. Většina návštěvníků míří právě do tohoto údolí – většina národního parku je však vysoko v horách mimo hlavní údolí.

Okolí Tuolumne Meadows má tedy v létě dvě hlavní přednosti – není tak přeplněné jako údolí a je tam podstatně chladněji. Ne, že by se v údolí nedalo vydržet, ale letní denní teploty jsou běžně vysoko nad 30°C, což pro nás horolezce je už příliš. Silnice se klikatí přes hory až do Tioga pasu, který má téměř 3000 m n. m. (9945 stop). Kousek za Tioga pasem, za hranicemi parku, jsme každý den spali (spíme v autě abychom nemuseli platit za kemp a mimo hranice parku to není regulované). Každý večer výhled na jezero a úplně jasnou oblohu daleko od civilizace, navíc v takové nadmořské výšce docela slušná aklimatizace pro nějaké sportovní výkony.

Dog Lake - kousek od silnice, přesto jsme tu sami

Samotná oblast Tuolumne Meadows, jak už název napovídá, se jmenuje podle luk "alpského charakteru" v této nadmořské výšce v celé Sierra Nevadě ojedinělých. Tudy protéká Tuolumne river a charakterem mi připomíná Teplou Vltavu, která kličkuje přes šumavské louky. O kus dále padá Tolumne river do hlubokého kaňonu a do přehrady Hetch-Hetchy reservoir, která je zásobárnou pitné vody, pro celé, více jak 300 km vzdálené, San Francisco. Všudypřítomné nápisy "California is in a drought" napovídají, že v Kalifornii to je s vodou problém a většina oblastí je právě závislá na vodě ze Sierra Nevady. Všude v lesích i na loukách to žije, není problém potkat stádo jelenců ušatých, případně i medvěda černého (takové štěstí jsme zatím neměli).

Stádo Jelenců ušatých na Tuolumne Meadows

Oblast Tuolumne je plná takzvaných dómů – kopulovitých žulových vrcholů, vybroušených do svého tvaru ledovci. A vylézt na některé tyto Domy byl náš prví cíl. Po krátké aklimatizaci jsme se s Pepou vrhli na několik lehčích, přesto krásných klasických cest. První delší cesta byla South Crack na Stately Pleasure Dome – 5.8R, 150 m. Krásná to lehká spára, kterou následovalo stěnové lezení s nižší obtížností zato podstatně delšími odlezy. Druhá delší byla klasika zařazená mezi 50 Classic Climbs of North America a to Regular Route na Fairwiev Dome - 5.9, 270 m – kvůli popularitě cesty byly před námi sice tři lanová družstva a za námi další dvě, ale všichni měli tempo tak akorát, takže nikdo nikoho nebrzdil. Horší to bylo na protějším Daff Domu, kde jsme si vybrali populární cestu West Crack 5.9, 180 m kde jsme čekali pět hodin než jsme vůbec mohli začít lézt. Nu v mezičase jsme si alespoň vylezli krásnou prstovou spáru Bombs over Tokyo 5.10c, 30 m a poté rychle přeběhli West Crack - nejdříve žábovačku, potom parádní převis po madlech a pak rozšiřující se spáru od žáby na pěst. Krása všeho lezení v okolí Tuolumne spočívá v naprosto solidní, pevné žule, pěkných – dobře zajistitelných spárách, občas tu najdete převísek, ale i spousta křemencových krystalů, coby stupů okolo spár nebo ve stěnovém lezení. To vše v horském prostředí se skvělými výhledy na okolní dómy, jezera, lesy a luka. A co teprv ty stromy – k těm se ještě vrátím:-)

Předposlední den v Tuolumne nám konečně jedna Rangerka vysvětlila, že jezdit bez SPZky není "v pohodě", respektive z toho nejprve udělala velký problém, ale poté jsem jí vše vysvětlil a ona se slovy "já teď odjedu a jako, že jsem vás nikdy nepotkala" nás nechala být. Další zastávka byla tedy Mariposa a registrace auta, která tentokrát proběhla v pohodě, respektive s polovičním poplatkem než po mně chtěli minule. Takže už máme krásnou novou SPZku a křižujeme kalifornské dálnice jedna radost. Než jsme odjeli z Tuolumne nemohli jsme ale vynechat cestu Third Pillar of Dana, 5.10b, 220 m. Mt. Dana je jednou z místních dominant (necelých 4000 m n. m.), tak jsem se těšil jak vylezeme na nejvyšší kopec v těchto končinách po nádherné cestě, která se tyčí vysoko nad údolí. Přestože jsme měli vše nastudované do detailu, spletli jsme si kóty a cesta skončila "už" asi v 3500 m n. m. Stálo to však za to, k cestě se nejdříve musí seběhnout z vrcholového plata kus dolů, ale pak vede po velmi exponovaném pilíři téměř kolmou stěnou (poslední délka i převislá) systémem spár až na vrchol. Toť vše, jedem do údolí...

Toto je Third Pillar of Dana - vysoko nad Mono Lake

Jack v South Face na Washington Column

Další 4 dny jsem strávil lezením se skvělou partou kluků z Campu 4. První den jsme šli bouldrovat, vzali jsme to vcelku odpočinkově a prošli jsme celý les zkoušením různých boulderů. Navíc jsem se seznámil s Jackem, který měl podobné ambice i zkušenosti jako já a dohodli jsme se na další den na "nejlehčí bigwall" v Yosemitech - cestu South Face na Dominantu Washington Column, 5.8, C1, 370 m, 11 délek. Washington Column se tyčí kolmo nad údolím přímo naproti Half Domu. Šli jsme nalehko, tzn, každý 2,5 litru vody, nějaké jídlo, bundu a čelovku a pár dalších drobností nutných na jištění (asi tak deset kilo:-)). Budíček na půl šestou, v sedm už stojíme na začátku cesty a začínáme se rychle posouvat kupředu, první dvě délky vyběhneme jako nic, jen ve třetí délce špatně tipneme variantu a místo 5.10a, které jsem chtěl lézt volně nalézám do 5.11?, kterou musím hákovat. Trošku nás to zbrzdí, ale o chvíli později stojíme pod Korovým převisem kde je traverz po nýtech. Průvodce o této délce praví, že pomalejší dvojky tu stráví skoro celý den, nám to trvá dohromady zhruba hodinu a už jsme v patách dvojce, která spala na nástupu a začínala o dvě hodiny dříve. Tím začínají hodiny čekání, které ale prokládáme skvělým lezením po téměř kolmé stěně - občas nutno hákovat, ale vše co je 5.10 a lehčí lezeme volně. S nabývajícími metry mizí detaily mezi stromy a nám se zdá, že rušné Yosemitské údolí je úplně prázdné. Po 12 hodinách lezení (devět bez stopčasů:-)) stojíme na vrcholu a fotíme se se severozápadní stěnou Half Domu. Kluci, kteří lezli před námi nám pomáhají najít sestupovou trasu a po hodině chůze se už zavodňujeme u auta. Vydařený to den. Další den se skoro nehnu, vyřizuji něco na internetu a dávám koupel v řece. Pro tento týden poslední den v Yosemitech jdeme s Jeffem a Ronniem lézt na základnu El Capitana, dáváme tři krásné 50-60 m dlouhé cesty: Sacharer Cracker 5.10a, Moby Dick 5.10a a Salathé Wall 5.10c - všechno krásné a čisté pětihvězdičkové spáry. Po lezení skočit do řeky, vyprat prádlo v prádelně a jedem do San Francisca vysadit Pepu a nabrat Kristýnu s Kubou.

Karel, Jeff, Ronnie pod El Capem

Fotky jsou tradičně na https://picasaweb.google.com/horinekk

Do dnešního dne (27.7.) jsme s Kristýnou a Kubou projeli národního parky Seqoia a Kings Canyon a jsem tak znovu v Yosemitech. Kings Canyon mi nepřišel nic moc, ale Seqoia byla supr, kdo má rád stromy, těšte se na fotky:-)

Některé míry a váhy

Do galerie jsem hodil fotky z hor:

https://picasaweb.google.com/horinekk/TuolumneMeadows

než k nim něco napíšu, jsou zde tři nové poznatky:

Slovíčko (co nás ve škole neučili) pro dnešní den je:
PED XING = pozor, přechod pro chodce (pedestrian crossing)

Převodní míry co nás ve škole neučili:
spotřeba auta udávaná v kilometrech na galon vs. litrech na 100 km:
1 mi/gal = 235,21 l/100km (čím více mil, tím méně litrů => my jezdíme přibližně za 15 mil na galon, tedy přibližně 15 l/100km

cena benzínu v USD/galon vs. CZK/litr při kurzu 21 CZK/USD:
$1/gal = 5,55 Kč/l (obvyklá cena benzínu je tady  $3,6-3,8/gal, tedy 20-21 Kč/l)

Ve výsledku tedy jezdíme při spotřebě 15 mi/gal a ceně $3,7/gal za 3,2 Kč/km.


A také mají malá piva větší než my: jedno malé pivo = 12 tekutých uncí (fluid ounce) = 355 ml

Karel

USA 2012 - Lisabon - NYC - SF

Pro ty kdo to neví, tak jsem letos po dvou letech opět vyrazil do USA, a tak zde budu zase, pro ty koho by to zajímalo, psát trochu o tom jak se mám a co tu mají zajímavého.


Co tu budu dělat? Léto mám na cestování, chtěl bych jako obvykle trochu lézt po skalkách a poznat ještě nějaká pěkná místa a národní parky, které jsem před dvěma lety nestihl projet. V druhé polovině srpna se potom přesunu do Colorada, kde mi začíná výměnný pobyt na University of Northern Colorado ve městečku Greeley, který končí v půlce prosince. Nezoufejte tedy - na Vánoce mě zase budete mít zpátky v Čechách.

Z Čech jsem vyrazil 2.7., první skutečný cíl jsou Yosemity. Cesta mě však zavedla do třech měst. Jeden večer a přestup jsem měl v Lisabonu, druhý přestup a tři dny v New Yorku a finální přistání v San Francisku. Lisabon je pěkné historické městečko - uzoučké ulice a vtipné tramvaje, které to v zatáčce musí vzít občas na chodník, kachlíkové domy, na kopci hrad a na každém rohu prodejci marihuany a hašiše.

Lisabon - tramvaj to bere do zatáčky přes chodník

New York je v létě trochu psycho, extrémní horko a dusno venku vs. klimatizovaná doprava a budovy tak, že je tam opravdu zima, ale hlavně miliony lidí a spoustu hluku z dopravy a klimatizací. Na druhou stranu všechny ty mrakodrapy, systém metra a všudepřítomný velký byznys je udivující. Zvláště když je vše tak koncentrované na jednom "ostrůvku". V New Yorku jsem se na den potkal s kamarády, kteří také míří cestovat do národních parků na západě a prošli jsme spolu ty nejturističtější atrakce - Empire State Building, projížďka na lodi okolo Manhattanu a k soše svobody, památník WTC, Wall Street, na hamburgera do Mekáče, muzeum indiánů, Times Square Street, kouknout na letadlovou loď a nakonec pivo v Central Parku. Sám jsem si potom ještě jednou prošel Manhattan a mrknul na několikapatrové vlakové nádraží Grand Central Terminal, Rockeffeler Centrum a krásný mrakodrap Chrysler Building.

Chrysler Building

Manhattan z lodi - nejvyšší budova je zatím nedostavěná nová budova World Trade Centra

Třetí zastávka bylo San Francisco, kde jsem měl jasný cíl - a to koupit auto. Pár dnů po mém příletu totiž přijel kamarád Pepa a za další dva týdny přiletí Kristýna, která bude také studovat v Coloradu a její kamarád Kuba. Ve čtyrech lidech je na delší cestování koupě auta nejjednodušší (nejlevnější) řešení. První den v SF mě však zachvátila nákupní horečka - šel jsem se mrknout na pár věcí do REI (takový obchod s outdoorovým vybavením) a koukám  na zlevněné boty - přeci jen věcí jsem si nemohl vzít moc, tak by se nějaké boty hodily - v tom přijde pán a vyvěsí nápis "VÝPRODEJ - všechny boty po $5". Tak jsem to vzal ve velkém a vozím s sebou dvoje přeskáče, dvoje lezečky, dvoje sandály, pohorky, trekovky a tretry na kolo, k tomu rovnou kufr od Victorinoxu, campingovou lednici, dvě samonafukovací karimatky a jedny kalhoty s utrženým knoflíkem - bylo to fakt levný, tak neber to:-) Mise "kup auto" se také povedla a pořídil jsem krásnou 11místnou dodávku značky Dodge, najeto 140 000 mil za necelých $3000. Sice řeším malý problém s poplatkem za registraci a jezdím tak zatím bez SPZky, ale to se doladí.

Pepa s naší "limuzínou" u Tanya Lake

V pondělí jsem tedy nabral na letišti Pepu a vyrazili jsme do Yosemit - zatím ne do údolí (myslím to známé Yosemite Valley), ale do hor (tzv. High Sierra Nevada) na Tuolumne Meadows, kde to je opravdu krásné. Silnice vede do nadmořské výšky téměř 3000 m n. m., nejvyšší hory potom mají téměř 4000 m n. m. Jsou tu krásné louky, potoky, jezera a žulové skály všude okolo, ale hlavně úplně nedotčená příroda, proti "údolí"  velmi málo turistů a telefonní signál i internet není široko daleko. Prvních pár dnů jsme se aklimatizovali a lezli lehčí cesty z nichž za zaznamenání stojí krásná Regular Route na Fairwiev Dome - 5.9, 270 m, která je zařazená mezi 50 Classic Climbs of North America. A dnes restday...

Regular Route na Fairwiev Dome - 5.9, 270 m

to be continued...

Akáda 2012

Poslední zkouška hotová, knihy uložené do skříně, sešity skartovány, vědomosti zapomenuty, vypadá to konečně na pořádný odpočinek. Ne však tak úplně. Je pondělí 20.1.2012 a odjíždíme s Žižkovskými tygry na letošní Akademické mistrovství v běhu na lyžích, neboli Akádu, do Nového města na Moravě.

Pro mě nebo Alču je tato účast na Akádě první, zatímco Pája, Michal a Zuzka už na Akádě byli alespoň jednou a veterán Adam se účastní již po šesté, stařec jeden. Letos nás doprovází po celou dobu i náš mentor a trenér Miloš Pádivý – Pádivka.

V pondělí se ubytováváme v krásných chatkách na Yukonu a odjíždíme si projet nové závodní tratě. Tratě jsou pěkně poctivé. Kopce jsou tak prudké, že lituji, že jsem si nevzal skialpové lyže a sjezdy dolů zase takové, které by mohly obstojně konkurovat i závodu ve skicrossu. Závodní trať na úterní skate je 3 × 3,3 km pro chlapy a 2 × 2,5 km pro holky, večer namažeme lyže a po krátkém mejdanu jdeme spát. Další den fasujeme na stadionu kabinu na mazání lyží a po 10. hodině jednotlivě startujeme. Jelikož jedeme závod stíhací, nestíháme si fandit a vidíme se zase až v cíli, poté se jedeme na chvilku projet a odpoledne věnujeme odpočinku a regeneraci, další dny přeci jen ještě budou náročné. Celková umístění ze skatu jsou takto: Pája 13., Alča 27., celkem holek 33, Michal 10., Adam 24., Karel 51, celkem chlapů 59.

Druhý závodní den se probouzíme do pohádky, už z okna vidíme třpytivé závěje a úplně jasnou oblohu, je nám jasné, že lepší podmínky bychom si ani nemohli přát. Dnes nás čeká závod týmových štafet a asi nejprestižnější závodu mítinku KAK neboli Klub Akademiků Klasiků, což je závod trenérů, legend a veteránů, tentokrát na 8 km. Ve výsledcích se pak přihlíží k věku závodníka a jeho výsledný čas je tak upraven o bonifikace. Štafety se jedou muž 6,6 km – žena 3,3 km – muž 6,6 km a za Žižkovský tygry sestavujeme dvě štafety, tu rychlejší ve složení Adam – Pája – Michal a tu pomalejší Karel – Alča doplňuje posila Muff z ČVUTu. Rychlejší štafeta drží laťku z minulého roku a obsazuje sedmé místo, my pomalejší uhájíme nakonec 20. pozici z celkově 27 štafet. Po závodě se jedeme vyklouzat, fotíme se v nových komboškách a užíváme si skvěle upravených tratí a nádherného počasí. Odpoledne jdeme fandit na závodu KAKu, trať je 2 × 4 km, ale zůstává v ní nejprudší kopec i neprudší sjezd, takže obdivujeme bojovné starce a doufáme, že další den poběžíme alespoň stejně rychle. Pádivka nakonec obsazuje 10. místo z 38 startujících. Večer nás čeká doplňující závod a to závod pivních štafet, který již na Akádě má svou tradici a prestiž je tedy poměrně vysoká. Je nám jasné, že vyhrát nebude snadné, ale těsně před závodem se mi Michal svěřuje, že je docela dobrej a já s Pájou konstatujeme, že jsme taky docela dobří a proto už se ani nedivíme, když suverénně válcujeme všech dalších 9 vysokých škol a vítězíme na plné čáře. Posilněni o několik dalších iontových nápojů domazáváme lyže a uleháme.

Poslední den je klasika s hromadným startem, čeká nás 4 × 4,5 km a holky 2 × 4,5 km klasicky. Na stadionu jsme o něco dříve než ostatní, nádherné počasí a ideální podmínky zůstávají, tak si užíváme neposkvrněných stop na rozehřátí a všichni se těšíme. Na startu volím rozumné tempo, vím, že trať je obtížná a nechci vyletět ze zatáčky. Už během prvního kilometru ale předjíždím tak čtyři borce, kteří se zvedají z pádu nebo se drápou z lesa zpátky na trať. Po dvou kolech se závodní pole už dost roztrhalo a jenom v posledním kole mě předjela rolba (té jsem to oplatil a předjel jí) a první dva nejrychlejší borci (ty jsem už nedohnal). Dojíždím zbytek závodu téměř sám se skvělou podporou fanynek Páji a Zuzky, které mezitím dojely svůj závod. Výsledky závodu klasicky jsou tedy nakonec takovéto: Pája 10., Zuzka 11. z 23 a Michal 9., Adam 13., Karel 31. ze 40 startujících. Celé tři dny jsme si náramně užili, podmínky vyšly ideálně a organizace závodů neměla (až na ty rolby na trati) také téměř chybu.